33 Cdo 950/99
Datum rozhodnutí: 13.06.2000
Dotčené předpisy:




33 Cdo 950/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce O. P., a.s., proti žalované A. J., zast. advokátem, o zaplacení 1,034.332,70 Kč s přísl., k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.6.1998, č.j. 13 Co 183/98-65, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25.3.1999, č.j. 13 Co 183/98-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.925,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.6.1998, č.j. 13 Co 183/98-65, ve znění usnesení ze dne 25.3.1999, č.j. 13 Co 183/98-100 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.10.1997, č.j. 13 C 148/95-48 v části, v níž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1,034.332,70 Kč s 3% úroky od 11.5.1992 do 14.7.1994 a se 16% úroky od 15.7.1994 do zaplacení; v dalších přisouzených úrocích, tj. jejich odchylné výši v různých obdobích, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel z protokolu o předání provozní jednotky žalované na základě prodeje ve veřejné dražbě dne 10.11.1991, v němž je podrobný popis předmětu předání, včetně zásob zboží, jejichž hodnota po obchodní srážce ve výši 16% činila 1,034.332,70 Kč; žalovaná se v protokolu zavázala uhradit hodnotu zásob do 30 dnů od vydražení.

Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že žalovaná převzetí zboží potvrdila podpisem protokolu o předání provozní jednotky a nepřála si provádět fyzickou kontrolu věcí a za dostatečné pokládala účetní převzetí zboží.

Vzhledem k tomu, že k vydražení provozní jednotky došlo dne 10.11.1991, jde podle názoru odvolacího soudu mezi účastníky o vztah hospodářskoprávní ve smyslu ust. § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku. Žalovaná se však nemůže dovolávat ust. § 198 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku, když jí zásoby byly předány, žalovaná je převzala spolu s provozní jednotkou a dokonce ani neměla zájem převzaté zásoby fyzicky zkontrolovat a neměla ani výhrady k jejich ocenění. Bylo proto její povinností podle § 11 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb. zaplatit cenu zásob do 30 dnů ode dne dražby, jak se ostatně zavázala podpisem protokolu o předání provozní jednotky ze dne 12.11.1991. Nemůže proto dodatečně úspěšně uplatňovat vady zboží, když záruční doba stanovená v § 198 odst. 1 hospodářského zákoníku již uplynula a k jejímu prodloužení podle § 198 odst. 2 nemohlo dojít. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalované uložil povinnost zaplatit žalobci cenu zásob, které žalovaná převzala současně s převzetím provozní jednotky.

Jestliže se žalobce rozhodl požadovat úroky z prodlení namísto poplatku z prodlení podle § 378 odst. 1 hospodářského zákoníku (§ 763 odst. 1 obchodního zákoníku) výše těchto úroků podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 45/1991 Sb. až do účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. činila 3% ročně, podle § 1 uvedeného nařízení vlády byla s účinností tohoto nařízení výše úroků z prodlení stanovena ročně na dvojnásobek diskontní sazby stanovené Č. n. b. a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. To znamená, že od 15.7.1994 již nelze přiznat další zvýšené úroky z prodlení, i když později Č. n. b. stanovila diskontní sazbu vyšší než diskontní sazba činila v době účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Soud prvního stupně proto pochybil, když žalobci přiznal další úroky z prodlení nad 16%.

Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1,034.332,70 Kč s 3% úroky od 11.5.1992 do 14.7.1994 a se 16% úroky od 15.7.1994 do zaplacení, co do požadavků dalších úroků podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně těchto dalších úroků žalobu zamítl. Protože i výrok o nákladech řízení je správný a odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., v tomto výroku odvolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud dále nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání, neboť podle jeho názoru nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přitom odůvodnění návrhu směřovalo k řešení právní otázky týkající se uplatnění hospodářského zákoníku a dále posouzení věci záviselo na posouzení skutkových, nikoliv právních otázek.

Dovoláním ze dne 18.8.1998 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí opírá o zjištění, které ze spisu nevyplývají, konkrétně, že žalovaná podpisem podrobného popisu předmětu veřejné dražby včetně zásob převzala řádně zboží s provozní jednotkou, jíž vydražila . Dále je nesprávná úvaha odvolacího soudu o tom, že předávací protokol může nahradit doklady, které je nutné předat se zbožím a bez řádného předání dokladů specifikujících zboží nemůže být zboží prověřeno a vady reklamovány. Žalobce povinnost dle § 198 odst. 2 písm. e) hospodářského zákoníku nesplnil, tj. s provozní jednotkou a zásobami nepředal doklady ke zboží.

Dovolatelka dále uvedla, že neměla ke dni předání se zbožím tohoto sortimentu žádnou odbornou obchodní zkušenost. O tom, že žalovaná započala a úspěšně pokračovala v prodeji tohoto sortimentu zboží (bižuterie) po další téměř čtyři roky, svědčí skutková zjištění ze spisu vyplývající. Délka záruční lhůty v zákoně stanovené v délce několika měsíců je pak stanovena zákonodárcem záměrně pro zajištění odborného prověření kvality zboží za účelem odhalení jeho vad.

Bylo věcí prodávajícího, aby si zajistil perfektní předání svého zboží a nenechal jej jakkoli na vůli kupujícího s tím, že v takovém případě se vystavuje nebezpečí nesplnění své zákonné povinnosti, což nemůže být soudem nesprávně posouzeno k tíži kupujícího. Na této věci nic nezmění ani skutková zjištění ve věci provedená.

Vzhledem ke shora uvedenému je žalovaná přesvědčena o tom, že k prodloužení záruční doby podle ustanovení § 198 odst. 2 Hospodářského zákoníku dojít muselo a žalovaná tak odůvodňuje podání dovolání podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 18.8.1998 žalovaná dále navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně do doby rozhodnutí o dovolání.

V podání ze dne 20.11.1998 se k dovolání vyjádřil žalobce a uvedl, že žalovaná poukazuje na ust. § 198 odst. 2 hospodářského zákoníku, podle něhož muselo z důvodu nesplnění povinnosti žalobce dojít k prodloužení záruční doby. Žalobce se však ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. Dražba podle zák. č. 427/1990 Sb. je způsobem uzavření smlouvy a je upravena zvláštními předpisy. Dle citovaného zákona je vydražitel povinen zaplatit cenu zásob oznámenou ke dni dražby a není tedy možné dodatečně po konání dražby zkoumat, zda cena vyhlášená na počátku dražby je totožná s cenou, kterou by bylo možno určit na základě znaleckého posudku. Vydražitel přebírá okamžikem převzetí provozovny i zásoby bez ohledu na to, zda s nabytím vlastnictví k těmto zásobám souhlasí. Tento názor žalobce je totožný s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1996 sp. zn. II Odon 33/96.

Na základě shora uvedených důvodů s odkazem na další důvody uvedené žalobcem v průběhu řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem má žalobce za to, že dovolání žalované není důvodné a žádá, aby dovolací soud vydal rozhodnutí, jímž dovolání zamítne a rozhodne o nákladech řízení před dovolacím soudem.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované z 18.8.1998 a konstatoval, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud ze spisu zjistil, že v posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci 1,034.332,70 Kč s 3% úroky od 11.5.1992 do 14.7.1994 a se 16% úroky od 15.7.1997 a pokud soud prvního stupně uložil zaplacení úroků v období od 24.10.1994 do 26.5.1995 ve výši 17% a v období od 26.6.1995 (správně má zřejmě být od 27.5.1995) do zaplacení ve výši 19%, odvolací soud v této části žalobu zamítl.

Odvolací soud ve svém rozsudku dále zamítl návrh žalované na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí.

Z dovolání žalované ze dne 18.8.1998 dovolací soud zjistil, že žalovaná v něm výslovně neuvedla, že ho podává podle § 239 odst. 2 o. s. ř., pouze uvedla, že podání dovolání odůvodňuje ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému a s ohledem na to, že žalovaná napadla výše uvedený rozsudek v celém rozsahu, se dovolací soud nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.

V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, tj. ve výroku o povinnosti zaplatit 1,034.332,70 Kč s úrokem 3% od 11.5.1992 do 14.7.1994 a se 16% úrokem od 15.7.1994 do 23.10.1994, by dovolání mohlo být přípustné pouze podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. a podle § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Důvody přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. žalovaná v dovolání netvrdila a dovolací soud s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti neshledal, že by těmito vadami trpělo předchozí řízení.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dovolání žalovaná, jak bylo již uvedeno, výslovně neuvedla, že dovolání podává podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na to, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na připuštění dovolání a z tohoto hlediska výslovně v dovolání nevymezovala otázku, která má mít zásadní právní význam.

V dovolání žalovaná uvedla, že je přesvědčena o tom, že k prodloužení záruční doby podle ust. § 198 odst. 2 hospodářského zákoníku dojít muselo .

Při jednání odvolacího soudu dne 5.6.1998 žalovaná do protokolu uvedla, že navrhuje, aby bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky týkající se uplatňování hospodářského zákoníku ve vztahu k zákonu č. 427/1990 Sb. .

Předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda je dovolání přípustné dle § 239 odst. 2 o. s. ř. je zejména to, že rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešené otázky, mají po právní stránce zásadní význam a že dovolatel v dovolání tyto otázky uvede, popř. za právně významné označí celé rozhodnutí.

V posuzovaném případě, jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaná před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu označila za právně významnou otázku uplatnění příslušných ustanovení hospodářského zákoníku ve vztahu k zákonu č. 427/1990 Sb., a to při vydražení provozní jednotky, včetně zásob, k němuž došlo 10.11.1991, v dovolání pak konkretizovala konkrétní ustanovení, a to § 198 odst. 2 písm. c) hosp. zákoníku.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že mezi účastníky šlo v té době o vztah hospodářskoprávní dle § 1 odst. 1 hosp. zákoníku. V tom tedy není rozdílu mezi názorem soudu a tím, co uvádí dovolatelka v dovolání.

Ze skutkových zjištění odvolací soud dále dovodil, že se žalovaná nemůže dovolávat ustanovení § 198 odst. 2 písm. e) hosp. zákoníku, tj. prodloužení záruční doby u vad zásob proto, že žalované nebyly předány žalobcem doklady potřebné k prověřování předávaných zásob, neboť žalovaná zásoby, včetně provozní jednotky bez námitek převzala protokolem ze dne 12.11.1991, a to na základě účetní inventury a příslušných dokladů ke zboží, přičemž žalovaná neměla zájem o provedení fyzické inventury.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že otázka aplikace ustanovení § 198 odst. 2 písm. c) hosp. zákoníku je v daném případě především otázkou skutkového zjištění spočívajícího v tom, zda doklady, podle nichž byla provedena účetní inventura, byly dostatečné k tomu, aby podle nich mohlo být provedeno prověření zásob z hlediska jejich případných vad. Dále je nutné poznamenat, že žalovaná ve svých podáních, či při jednání soudu nespecifikovala chybějící doklady, které jí bránily v tom, aby mohla prověřit zásoby z hlediska jejich vad a námitku vad zboží počala uplatňovat, jak vyplývá ze spisu, cca po 4 letech od převzetí zásob. Vzhledem k tomu nelze aplikovat ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť v posuzovaném případě nešlo o otázku právní.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tj. i v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku ve výši 17% od 24.10.1994 do 26.5.1995 a ve výši 19% od 26.6.1995 do zaplacení, vše z částky 1,034.332,70 Kč tak, že v této části žalobu zamítl a přiznal úrok ve výši 16% od 15.7.1994 do zaplacení z částky 1,034.332,70 Kč. V této části je rozsudek odvolacího soudu oproti rozsudku soudu prvního stupně pro žalovanou příznivější čili bylo jí v této části vyhověno, proto není oprávněna v této části podat dovolání (tzv. subjektivní přípustnost dovolání).

V souladu s ust. § 238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.

O odložení vykonatelnosti dle ust. § 243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.

Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1, § 238a odst. 1 písm. a), § 2398 odst. 2, § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náklady tohoto řízení 7.925,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. června 2000

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková