33 Cdo 931/2014
Datum rozhodnutí: 30.04.2014
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 931/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) M. J. , a b) A. B. , zastoupených Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované PORR, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, identifikační číslo 43005560, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o splnění smluvní povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 257/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2013, č. j. 51 Co 282/2013-62, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná (dále též dovolatelka ) podala dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. dubna 2013, č. j. 17 C 257/2011-49, tak, že jí byly uloženy ve výroku specifikované povinnosti směřující ke splnění smlouvy ze dne 11. 5. 2004.
Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť má zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (rozporu námitky promlčení s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, reprezentované rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, přičemž nesouhlasí taktéž se závěrem, že námitku promlčení vznesla až v odvolacím řízení.
Námitkou, že promlčení práva žalobkyň žalovaná neuplatnila až v odvolacím řízení, ale již v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 1. 2012 a při jednání před soudem dne 27. 6. 2012, nevystihla dovolatelka jediný možný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ); zpochybňuje totiž správnost zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce odepření účinků vznesené námitky promlčení se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně. Tak např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (znovu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99) . K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, jakož i v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004, z něhož ostatně vychází nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. Rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází z jedinečných a neopakovatelných skutkových okolností věci, souvisejících se zajištěním náhradního zdroje pitné vody, plně respektuje výjimečnost odepření účinků uplatněné námitky promlčení a při řešení uvedené právní otázky se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243c odst. 1 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu