33 Cdo 907/2008
Datum rozhodnutí: 15.06.2010
Dotčené předpisy: § 16 odst. 2 předpisu č. 144/1978Sb. ve znění od 01.01.1989 do 31.12.2001




33 Cdo 907/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně STAVOKOMPLET spol. s r. o. se sídlem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Zápy, Královická 251, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, Palác YMCA, proti žalovaným 1) J. J. , a 2) P. K., zastoupeným JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 17/499, o zaplacení částky 23.407,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 133/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 17 Co 226/2007-66, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 23.407,- Kč za dodávku vody a odvod odpadních vod v odběrném místě č. 7940, tj. jejich domě čp. 1753, v Z. ulici, v B. nad L.-S. B., v období od 30. 4. 2002 do 29. 10. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 8 C 133/2005-49, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 23.407,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 17 Co 226/2007-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 11. 1997 s manžely M. a M. B. nabyli do podílového spoluvlastnictví dům čp. 1753 v Z. ulici v B. nad L.- S. B. (dále jen dům , resp. předmětný dům ). Manželé B. dům nevyklidili a nadále jej bez právního důvodu a bez souhlasu žalovaných užívali. Jejich žaloba na určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí včetně předmětného domu, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 6. 2000, č. j. 6 C 225/99-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, č. j. 28 Co 163/2001-83. Manželé B. dům vyklidili až koncem roku 2003 poté, co jim tato povinnost byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím a byla nařízena exekuce. Na žádost žalovaných ze dne 1. 9. 1999 právní předchůdkyně žalobkyně společnost B.V., spol. s r. o. ukončila v předmětném domě dodávku vody a odvádění odpadních vod. Posléze na základě požadavku M. B. dodávku vody a odvod odpadních vod obnovila a tuto skutečnost přípisem ze dne 15. 9. 1999 oznámila žalovaným s odůvodněním, že na předmětném odběru nevázne žádná pohledávka, M. B. prokázal, že má v domě trvalé bydliště, že zpochybnil platnost kupní smlouvy uzavřené se žalovanými a že se jedná o rodinu s malým dítětem. Žalobkyně s vlastníkem veřejného vodovodu, veřejné kanalizace a čistírny odpadních vod městem B. nad L.-S. B. uzavřela dne 29. 3. 2000 smlouvu o nájmu vodárenského a kanalizačního systému a zabezpečení provozu vodovodů, kanalizací a ČOV ve znění jejích dodatků č. 1, 2 a 3. Žalobkyně vyúčtovala M. B. za dodání vody a odvod odpadních vod v domě žalovaných za období od 30. 4. 2002 do 29. 10. 2003 vodné a stočné v celkové výši 23.407,- Kč a zaslala mu faktury vystavené na jeho jméno. Poté, co M. B. fakturované částky neuhradil a co si ověřila vlastnické vztahy v katastru nemovitostí, vyúčtovala vodné a stočné v prosinci 2003 žalovaným a faktury zaslala k úhradě žalovanému P. K. Kupní smlouvou ze dne 8. 10. 2003 žalovaní předmětný dům s dalšími nemovitostmi prodali J. T.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní jakožto podíloví spoluvlastníci domu byli povinni platit za odběr vody dodávané pro tuto nemovitost bez ohledu na to, zda ji užívali či nikoli, a na to, zda uzavřeli smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod či nikoli (§ 2 odst. 5 a § 10 odst. 1 písm. b/ zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů - dále jen zákon č. 274/2001 Sb. ).
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Konstatoval, že žalovaní z titulu svého (spolu)vlastnického práva k domu byli v rozhodné době odběrateli vody a jako takoví požádali o ukončení odběru vody právní předchůdkyni žalobkyně firmu B.V., spol. s r. o., která jejich žádosti vyhověla. Později - 15. 9. 1999 - dodávku vody obnovila na žádost M. B., který dům (bez právního důvodu) užíval. V tu dobu platila vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (dále jen vyhláška č. 144/1978 Sb. ), která upravovala vztahy mezi správcem (tj. organizací vykonávající právo hospodaření s veřejnými vodovody a kanalizacemi - § 3) a odběrateli (tj. vlastníky nemovitostí, pro něž se dodává voda z veřejného vodovodu - § 16 odst. 2). Jelikož citovaná vyhláška upravovala pouze základní dodavatelsko-odběratelské vztahy, ostatní vztahy byly podřízeny zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, v rozhodném znění - dále jen obč. zák. (§ 40 odst. 1 vyhlášky). I když povinnost správce přerušit dodávku vody na žádost odběratele byla ve vyhlášce stanovena, jen bylo-li to třeba k odstranění závady (§ 24 odst. 4), odvolací soud dospěl k závěru, že konkludentně uzavřený vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanými skončil dohodou v souladu s § 44 odst. 1 obč. zák.; obnovila-li právní předchůdkyně žalobkyně dodávku vody a odvod odpadních vod nikoli na žádost žalovaných (tj. odběratelů), ale na žádost M. B., vznikl mezi nimi nově právní vztah, který se již v tomto výjimečném případě žalovaných netýkal. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že firma B.V., spol. s r. o. není její právní předchůdkyní; vyslovil názor, že žalobkyně, co se týče předmětu své činnosti - provozování dodávky vody a odvodu odpadních vod je právní nástupkyní společnosti B.V., spol. s r. o., neboť žalobkyně coby provozovatelka vodovodů a kanalizací vstoupila do práv a povinností předchozí provozovatelky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Vytýká v něm odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil okruh účastníků právního vztahu a že jeho právní názor o nově vzniklém vztahu mezi dodavatelem vody a nájemci dotčené nemovitosti je v rozporu s vyhláškou č. 144/1978 Sb. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (29 Cdo 915/2000 a 33 Cdo 2562/2000) a na § 16 odst. 2 vyhlášky č. 144/178 Sb. prosazuje názor, že okruh účastníků právního vztahu dodavatele a odběratele vody byl na straně odběratele jednoznačně určen osobou vlastníka domu napojeného na veřejný vodovod (obdobně je tomu u odvádění odpadních vod - § 28 odst. 2 vyhlášky). Mezi tehdejší dodavatelkou vody a nájemci domu žalovaných proto nemohl v září 1999 vzniknout právní vztah dodavatele a odběratele vody. Namítá, že odvolací soud se řádně nezabýval charakterem právních vztahů dodavatele a odběratele vody za účinnosti vyhlášky č. 144/1978 Sb. (tj. do 31. 12. 2001) a za účinnosti zákona č. 274/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2002), tedy tím, zda byl vztah mezi dodavatelem vody a žalovanými smluvní či bezesmluvní. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaní nikdy neučinili žádný právní úkon, kterým by se vědomě přihlásili k zahájení odběru vody nebo k sepsání písemné smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Připomíná, že právní úprava platná do 31. 12. 2001 neumožňovala dodavateli vody přerušit její dodávku v jiných případech než taxativně vyjmenovaných v § 24 vyhlášky č. 144/1978 Sb., a že odpojení nemovitosti z veřejného vodovodu bylo možné pouze z vůle dodavatele nebo vlastníka nemovitosti se souhlasem dodavatele a podle jeho podmínek - § 12 odst. 4 vyhlášky č. 144/178 Sb. Žalovaní proto neměli právní nárok na splnění své žádosti ze dne 1. 9. 1999 o trvalé přerušení dodávky vody. Je přesvědčena, že žalovaní v rozhodném období, které spadá do přechodného období dvou let, v němž byla povinna s odběrateli uzavřít písemnou smlouvu (§ 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.), odebírali vodu bez uzavřené písemné smlouvy a jednalo se tak o neoprávněný odběr a neoprávněné vypouštění odpadních vod definované v § 10 odst. 1 písm. b/ a § 10 odst. 2 písm. a/ zákona č. 274/2001 Sb. (žalovaní neplnili základní povinnosti odběratelů - nepřihlásili se k odběru vody, neplatili vodné a stočné). Připomíná, že provozovatelem vodovodu a kanalizace se stala ke dni 1. 4. 2000 na základě Smlouvy o nájmu vodárenského a kanalizačního systému a o zabezpečení provozu vodovodů, kanalizací a ČOV uzavřené dne 29. 3. 2000. Z této smlouvy vyplývá, že součástí předávaných dokladů nebyly žádné listiny od předchozího dodavatele vody; právní vztah mezi účastníky proto vznikl až k 1. 4. 2000. Závěr odvolacího soudu o tom, že na ni přešly práva a závazky předchozího dodavatele vody, nemá oporu ani v právních předpisech ani v provedených důkazech. Pouhou shodu předmětu činnosti za titul k převzetí práv a závazků dodavatele vody nepovažuje. Právní úprava platná k 1. 4. 2000 neobsahovala žádné ustanovení o přebírání závazků nástupnickými subjekty (na rozdíl od zákona č. 274/2001 Sb., který v § 8 odst. 5 takovou klauzuli ve vztahu k závazkům vzniklým z písemné smlouvy obsahuje). Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud ČR (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení, zda je dovolání důvodné.
Žalobkyně v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími námitkami, jak je žalobkyně obsahově vymezila.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně nastolila k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru dovozujícího, že žalovaní nejsou povinni jí zaplatit vodné a stočné za rozhodné období. Správnost tohoto závěru závisí na posouzení otázky, zda předchozí dodavatelka vody a žalovaní uzavřeli v září 1999 platnou dohodu o přerušení dodávky vody a zda žalobkyni tato dohoda zavazuje.
Dodávky vody z veřejných vodovodů byly v rozhodném období roku 1999 (stejně jako v současné době) regulovány nejen předpisy veřejnoprávní povahy (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl účinný do 31. 12. 2001, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2002), ale i předpisy soukromoprávními. To se projevilo ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. (zrušené a s účinky k 1. 1. 2002 nahrazené zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů), která byla jednak prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., ale současně ve své části čtvrté obsahovala regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody a veřejné kanalizace provozovaly a vodu dodávaly, resp. odváděly, a spotřebiteli. Z propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky vody a odvod odpadní vody se zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tedy občanským a obchodním zákoníkem (z úpravy v nich obsažené se uplatní zejména smluvní princip vzniku závazků a ustanovení upravující závazkové vztahy obecně). Co se týče vzniku a obsahu samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu a k odvodu odpadních vod veřejnou kanalizací, z vyhlášky vyplývá řada modifikací omezujících smluvní volnost účastníků. Vyhláška tak mimo jiné stanoví, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupuje správce do právního vztahu výlučně s vlastníkem nemovitosti, pro niž je voda odebírána (§ 16 odst. 2 vyhlášky). Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty (přičemž vyhláška pro uzavření smlouvy nepředepisovala žádnou formu; nebylo vyloučeno, aby byla uzavřena konkludentně ve smyslu § 35 odst. 1 obč. zák. - např. připojením nemovitosti k veřejnému vodovodu a umístěním vodoměru), či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem (§ 25 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 144/1978 Sb.). V obou případech měl povinnost k úhradě odebrané vody vlastník bez ohledu na to, zda vodu odebral on, či třetí subjekt (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 6/2001, dále rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Cdo 1003/2004, a ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 269/2004).
V dané věci právní předchůdkyně žalobkyně (dále též dodavatelka ) dodávala vodu do předmětného domu, který byl připojen k veřejnému vodovodu a veřejné kanalizaci, a odběr vody měřila osazeným vodoměrem (§ 16 odst. 1 a § 17 vyhlášky č. 144/1978 Sb.). V okamžiku, kdy se žalovaní (dále též odběratelé ) stali podílovými spoluvlastníky domu (tj. dnem 1. 12. 1997, kdy bylo jejich spoluvlastnické právo s právními účinky zapsáno do katastru nemovitostí), vznikla jim povinnost platit dodavatelce vodné a stočné za dodávku vody z veřejného vodovodu a za odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací (§ 37 odst. 1 citované vyhlášky). Závazkový vztah mezi nimi vznikl na základě zákonné skutečnosti (odběru vody bez uzavřené smlouvy). Dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že tento vztah byl mezi nimi založen konkludentně (§ 35 odst. 1 obč. zák.), neboť z žádného z provedených důkazů nevyšlo najevo, že žalovaní a tehdejší dodavatelka projevili sice nevýslovně, ale způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, shodnou vůli takovou smlouvu uzavřít. Správným však shledal právní závěr odvolacího soudu, že se odběratelé s dodavatelkou dohodli na přerušení dodávky vody do domu a odvodu odpadních vod z této nemovitosti. Dodavatelka totiž projevila souhlas s písemnou žádostí žalovaných o přerušení dodávky vody ze dne 1. 9. 1999 a dodávku vody do jejich domu skutečně přerušila. Dala jim tak najevo, že jejich návrh akceptovala, a tím okamžikem byla mezi nimi uzavřena dohoda (§ 43c odst. 1 a § 44 odst. 1 obč. zák.). Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že žalovaní neměli právní nárok na splnění žádosti o přerušení dodávky vody, jelikož právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. umožňovala dodavateli vody přerušit její dodávku jen v případech taxativně vyjmenovaných v § 24 této vyhlášky a že odpojení nemovitosti z veřejného vodovodu bylo možné pouze z vůle dodavatele nebo vlastníka nemovitosti se souhlasem dodavatele a podle jeho podmínek - § 12 odst. 4 vyhlášky. Žalobkyně přehlíží, že v § 24 odst. 1 vyhlášky jsou taxativně vyjmenovány pouze případy, ve kterých je dodavatel vody oprávněn jednostranně přistoupit k přerušení dodávek vody, a § 24 odst. 4 vyhlášky zakotvuje povinnost dodavatele přerušit dodávku vody na žádost odběratele z důvodu tam výslovně uvedeného. Tato úprava je odrazem toho, že dodávky vody z veřejných vodovodů a odvádění odpadních vod veřejnými kanalizacemi jsou službami pro veřejnou potřebu, a má za cíl ochránit zájem odběratelů na plynulé dodávce vody a odvádění odpadní vody a vyloučit jejich diskriminaci. Práva odběratelů jsou ve vyhlášce chráněna tím, že jsou zde taxativně vyjmenovány případy, kdy dodavatel může sám o své vůli (popř. je povinen) dodávku vody přerušit (jde o havarijní situace), anebo kdy přerušení dodávky vody představuje sankční postih při neplnění povinností odběratelem. Touto úpravou ovšem nebyla vyloučena smluvní volnost účastníků právního vztahu, aby se na přerušení dodávky vody dohodli, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Ostatně vyhláška v § 40 odst. 1 přímo počítala s tím, že vztahy mezi odběratelem (je-li jím občan nebo organizace jiná než socialistická) a dodavatelem vzniklé dodáváním vody a odváděním odpadních vod se řídí, nejsou-li upraveny vyhláškou, občanským zákoníkem. Obě smluvní strany byly touto dohodou vázány; dodavatelce z ní vznikl závazek přerušit dodávku vody do domu žalovaných. Jestliže ji posléze obnovila na žádost M. B., porušila tím svůj závazek z dohody uzavřené se žalovanými. V řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že tato dohoda byla změněna či zanikla. Nemohlo se tak stát ani ujednáním mezi dodavatelkou a M. B., jehož se žalovaní neúčastnili. Takové ujednání proto nemohlo mít žádný dopad do jejich právních poměrů založených dohodou o přerušení dodávky vody. Za této situace nelze dospět k závěru, že odběratelé (žalovaní) vodu odebírali beze smlouvy s dodavatelem a že dodavateli vzniklo vůči nim právo na zaplacení za odebranou vodu podle § 25 vyhlášky č. 144/1978 Sb. Uzavřel-li totiž odběratel s dodavatelem dohodu o přerušení dodávky vody, nejedná se o situaci obdobnou té, kdy odběratel - vlastník nemovitosti bez přerušení odebírá vodu na základě zákonné skutečnosti - tedy bez uzavření smlouvy s dodavatelem. Odtud nutně plyne, že poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nepřípadný, neboť právní závěry v nich obsažené na daný skutkově odlišný případ nedopadají.
Žalobkyně zpochybnila rovněž právní závěr odvolacího soudu, že je coby provozovatelka vodovodů a kanalizací právní nástupkyní firmy BraVak, spol. s r. o., neboť vstoupila do jejích práv a povinností, námitkou, že na ni ze zákona a ani smluvně nepřešly práva a závazky předchozí dodavatelky vody.
S touto námitkou se nelze ztotožnit. V posuzovaném případě se žalobkyně stala dnem 1. 4. 2000 provozovatelkou pronajatého vodárenského a kanalizačního systému na základě Smlouvy o nájmu vodárenského a kanalizačního systému a o zabezpečení provozu vodovodů, kanalizací a ČOV (dále jen smlouva ). Od tohoto okamžiku zabezpečovala dodávku vody z veřejného vodovodu a odvod odpadní vody veřejnou kanalizací. V článku 5 bodu 5.4 odstavci 1 smlouvy si její strany sjednaly, že žalobkyně je povinna ve stanovené lhůtě předložit městu k posouzení návrhy vzorů smluv o odběru pitné vody a odvedení odpadní vody s tím, že do vytvoření nové formy smluvních vztahů mezi ní a jednotlivými odběrateli a uživateli vstupuje dnem účinnosti smlouvy do právního postavení dosavadního provozovatele. Z tohoto ujednání jednoznačně vyplývá závěr, že žalobkyně dnem 1. 4. 2000 vstoupila do práv a povinností firmy B.V., spol. s r. o. z právních vztahů spojených s dodávkou vody a odvodu odpadní vody, jak dovodil odvolací soud. Tomu odpovídá rovněž obsah sdělení Městského úřadu B. nad L.-S. B. ze dne 24. 5. 2000 adresované všem odběratelům vody a producentům odpadních vod a počínání samotné žalobkyně, která stejně jako její právní předchůdkyně fakturovala vodné a stočné M. B., ačkoli byla povinna podle článku 5 bodu 5.1 odstavce 2 písm. b/ smlouvy vést provozně ekonomickou dokumentaci (zejména evidenci odběratelů vody včetně evidence vodovodních přípojek a evidenci vodoměrů). Žalovaným vystavila poprvé faktury na úhradu vodného a stočného až za období od 30. 4. 2002 do 29. 10. 2003 v prosinci 2003, a to poté, co M. B. odmítl účtované vodné a stočné zaplatit. Jestliže žalobkyně vstoupila do práv a povinností firmy B.V., spol. s r. o. z právních vztahů spojených s dodávkou vody, pak musela převzít i její závazek z dohody uzavřené se žalovanými v září 1999 přerušit dodávku vody do předmětného domu. Dodávka vody tak mohla být obnovena pouze na základě souhlasného ujednání obou smluvních stran (§ 493 obč. zák.), a k tomu nedošlo. Dodávala-li žalobkyně vodu do nemovitosti žalovaných, aniž byla dohoda ze září 1999 změněna či zanikla, i ona porušila základní občanskoprávní zásadu pacta sunt servanda vyjádřenou v § 493 obč. zák.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud její dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšným žalovaným nevznikly v tomto stadiu řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči neúspěšné žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu