33 Cdo 878/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



33 Cdo 878/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. Š. F. , zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovanému D. M. , zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 2.600.000 Kč, 12.400 USD a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 59.096,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mg. Petra Hájka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.600.000 Kč, dále 12.400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2.000.000 Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 12.400 USD od 1. 9. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2.600.000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12.400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel ) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
1. zda může odvolací soud přiznat žalobkyni právo na denní smluvní pokutu, kterou požadovala od okamžiku prodlení až do zaplacení , splatnou do dne vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, bez toho, že by žalobkyně po podání žaloby tuto rozšířila a ani žalovaného k plnění budoucích smluvních pokut nevyzývala
2. zda je důvodem nevyhovění žádosti o odročení jednání okolnost, že se účastník omluvil z osobní účasti u jednání pouhé tři kalendářní dny (resp. jeden pracovní den) před konáním jednání, ačkoli o své pracovní neschopnosti věděl dva dny před podáním žádosti
3. zda o otázce, k jejímuž posouzení je potřeba odborných znalostí, může rozhodnout soud jen na základě vlastního názoru a na základě toho, že znalec z jiného oboru (tj. v jehož oboru znalecké činnosti se posouzení otázky nenachází) sdělí soudu, že o naplnění jedné z možných odpovědí této otázky pochybuje
4. zda rozhoduje-li odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, musí změnit nebo zrušit výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení
5. zda při určení výše nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta se sazba mimosmluvní odměny vypočítává z tarifní hodnoty, kterou žalobkyně uplatnila ke dni podání žaloby anebo z částky zvýšené o budoucí smluvní pokutu.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
1. K otázce denní smluvní pokuty požadované od okamžiku prodlení až do zaplacení
Dovolatel se mýlí, má-li zato, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Tím ovšem není vyloučeno, aby žalobce tímto způsobem koncipoval žalobu, ovšem s tím rizikem, že mu v rozsahu dosud nesplatné smluvní pokuty (proto, že ještě nenastal další den prodlení) soud žalobu zamítne. Nejvyšší soud taktéž již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2003, zaujal právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Žalobkyně neměla důvod po podání žaloby ji rozšiřovat, neboť petitem žádala přiznání sporných částek včetně smluvní pokuty od 1. 9. 2004 do zaplacení. V rozsudku ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Podle rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaného pod č. 127/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne. Odvolací soud správně respektoval dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pro řešení uvedené otázky tak dovolání není přípustné. 2. K otázce včasnosti omluvy z jednání a nevyhovění žádosti o odročení jednání Výhradou, že odvolací soud neakceptoval jeho omluvu z důvodu pracovní neschopnosti a že věc projednal v jeho nepřítomnosti, namítl žalovaný zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; k jejímu prověření ovšem slouží žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 73/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2267/2014, srovnej také kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11). K eventuálním vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
3. K otázce odborných znalostí soudu a znaleckého dokazování
Námitkami pod tímto bodem dovolání žalovaný neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V tomto rozsahu uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že podpis žalovaného na uznání dluhu ze dne 12. 11. 2004 je pravý. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
4. K otázce osudu nákladového výroku v situaci, kdy odvolací soud mění rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedené otázky procesního práva, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující jím vymezená právní otázka, pak dovolání pro její vyřešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, jakkoli pro dovolatele může mít její zodpovězení význam. Sluší se poznamenat, že ze samotného textu zákona vyplývá, že změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, rozhodne (nově) i o nákladech řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, tzn., že nahradí svým rozhodnutím výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (srovnej § 224 odst. 2 o. s. ř.). Uvedený postup nevyžaduje výslovně zrušení či změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Změní-li odvolací soud meritorní výrok rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jen částečně), má tato změna totiž logicky vliv na posuzování kritérií, jimiž se řídí rozhodování o nákladech řízení. Proto § 224 odst. 2 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, aby výsledek odvolacího řízení (změnu rozhodnutí soudu prvního stupně) promítl do rozhodnutí o nákladech řízení.
5. K otázce určení tarifní hodnoty a sazby mimosmluvní odměny při požadavku na přiznání smluvní pokuty až do zaplacení
Otázku určení tarifní hodnoty a sazby odměny advokáta v řízení, v němž je požadována smluvní pokuta od okamžiku prodlení až do zaplacení vyřešil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikovaném pod č. 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní pokuta určená procentní sazbou za každý den prodlení s úhradou jistiny až do zaplacení jistiny je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu plněním na dobu neurčitou (do zaplacení jiného plnění - jistiny), takže tarifní hodnota předmětu právní služby se stanoví pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 poslední věta).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. února 2017


JUDr. Václav Duda
předseda senátu