33 Cdo 847/2014
Datum rozhodnutí: 29.10.2014
Dotčené předpisy: § 36a předpisu č. 6/2002Sb., § 4 předpisu č. 121/2008Sb. ve znění do 31.12.2013, § 10 odst. 1 písm. a) předpisu č. 121/2008Sb. ve znění do 31.12.2013, § 11 předpisu č. 121/2008Sb. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 847/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. se sídlem Praha 4, Na Strži 65/1702, proti žalované městské části Praha - Křeslice se sídlem Praha 10, Štychova 2/34, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 49/633, o 382.459,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 EC 253/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013, č. j. 55 Co 267/2013-24, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013, č. j. 55 Co 267/2013-24, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro uznání ze dne 12. března 2013, č. j. 28 EC 253/2011-11, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 12.036,- Kč a 357.847,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení. Rozhodl tak na základě nastalé fikce uznání žalovaného nároku, neboť žalovaná se k výzvě v usnesení soudu podle § 114b o. s. ř., která jí byla doručena do vlastních rukou dne 22. 1. 2013, ve věci písemně nevyjádřila a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaký jí v tom brání vážný důvod, ač byla poučena o následcích takové nečinnosti (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2013, č. j. 55 Co 267/2013-24, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť nenastala fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Usnesení s výzvou podle 114b o. s. ř. ze dne 5. 12. 2012, č. j. 28 EC 253/2011-9, totiž vydala asistentka soudce na základě oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen zákon č. 121/2008 Sb. ), jež Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zrušil jako protiústavní s účinností k 31. 12. 2013. Odvolací soud konstatoval, že i když ke zrušení uvedeného ustanovení dojde až k 31. 12. 2013, nemůže odhlédnout od toho, že bylo shledáno protiústavním a není proto možné považovat jeho aplikaci za ústavně konformní.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně poukazuje na rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou oprávnění asistenta soudce vydat usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. Zdůrazňuje, že Ústavní soud odložil účinnost zrušení ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. až k 31. 12. 2013. Má za to, že odvolací soud svým postupem nepřípustně zasáhl do jejích práv a legitimního očekávání, jež bylo založeno na platné právní úpravě a s ní související judikatuře. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění výjimky z povinného advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyla splněna podmínka fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť usnesení s výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydala dne 5. 12. 2012 asistentka soudce.
Podle § 36 odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 5. 12. 2012 (dále též o. s. ř. ) v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo jediný soudce (samosoudce).
Podle § 36d o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, předseda senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci (odst. 1). V případech, kdy podle zákona jedná a rozhoduje samosoudce, příslušejí mu jak práva a povinnosti předsedy senátu, tak i práva, která jsou jinak vyhrazena pouze senátu (odst. 2).
Podle § 36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen zákon č. 6/2002 Sb. ), asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce (odst. 4). Asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků (odst. 5).
Podle § 4 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen zákon č. 121/2008 Sb. ) vyšší soudní úředník vykonává úkony soudu v rámci soudního oddělení, do kterého byl zařazen, na základě rozvrhu práce (odst. 1). Rozvrh práce určuje, ve kterých věcech, typech řízení a při jaké činnosti soudu vyšší soudní úředník provádí jednotlivé úkony na základě pověření nebo bez pověření předsedou senátu, a který předseda senátu je oprávněn pověření udělit (odst. 2).
Podle § 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 121/2008 Sb., vyšší soudní úředník může provádět úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení ve věcech řízení o vydání platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech, o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, popřípadě návrhu na vydání platebního rozkazu, o zrušení platebního rozkazu, který nelze doručit, řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech proti elektronickému platebnímu rozkazu, o zrušení elektronického platebního rozkazu, o zastavení řízení po zpětvzetí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, řízení o vydání evropského platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech proti evropskému platebnímu rozkazu, o zrušení evropského platebního rozkazu, o zastavení řízení po zpětvzetí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, a rozhodování dle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem.
Podle § 11 zákona č. 121/2008 Sb. vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou a/ vedení jednání ve věci samé, b/ rozhodování ve věci samé formou rozsudku, c/ rozhodování o předběžném opatření, d/ rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, prodejem podniku nebo zřízením soudcovského zástavního práva, e/ rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění, je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis včetně rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, nebyl-li návrh podán oprávněným nebo exekutorem, popřípadě bylo-li proti návrhu podáno odvolání, f/ rozhodování o uspokojení práv na nepeněžité plnění, g/ rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, h/ rozhodování v řízení o potvrzení evropského exekučního titulu, i/ rozhodování o odkladném účinku žaloby ve správním řízení soudním, j/ věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, uveřejněném pod č. 35/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné vysvětlil, že rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je zákonem č. 121/2008 Sb. vymezen jak pozitivně (§ 10 zákona č. 121/2008 Sb.), tak negativně (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb.). Zatímco ustanovení § 10 zákona č. 121/2008 Sb. vymezuje věci, v nichž může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení provádět úkony soudu prvního stupně (odst. 1 a 2), a úkony, které může vyšší soudní úředník provádět i v jiných věcech projednávaných v občanském soudním řízení, než které jsou uvedeny v ustanovení § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 121/2008 Sb. (odst. 3), ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. opravňuje vyššího soudního úředníka provádět v občanském soudním řízení veškeré úkony soudu prvního stupně (i jiné než ty, které jsou vymezeny v ustanovení § 10 zákona č. 121/2008 Sb.), nestanoví-li zvláštní zákon jinak a nejde-li o některou z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Dále zaujal právní názor, že vyšší soudní úředník nebo asistent soudce okresního, krajského nebo vrchního soudu provádí v občanském soudním řízení jednotlivé úkony vždy jen v takovém soudním oddělení, do něhož byl zařazen rozvrhem práce; provedením úkonů, které smí činit jen na základě pověření předsedy senátu (samosoudce), ho pověřuje pouze ten předseda senátu (samosoudce), který působí v tomtéž soudním oddělení jako vyšší soudní úředník (asistent soudce). Úkony soudu, které vyšší soudní úředník (asistent soudce) provádí i bez výslovného pověření, si předseda senátu (samosoudce) působící v témže soudním oddělení může vyhradit ke svému provedení nebo může konkrétní věc vyššímu soudnímu úředníkovi (asistentu soudce) odejmout a vyřídit ji ve vlastní působnosti, jedná-li se o věc právně nebo skutkově složitou. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, může vyšší soudní úředník nebo asistent soudce okresního nebo krajského soudu vydat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., i když o věci nebylo rozhodnuto platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem (žádné z ustanovení § 11 písm. a/ až j/ zákona č. 121/2008 Sb. nevyjímá vydávání tohoto usnesení, které je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, z oprávnění vyššího soudního úředníka).
Nálezem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, Ústavní soud zrušil ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. s odůvodněním, že § 10 a § 11 zákona č. 121/2008 Sb. jsou ve vzájemném rozporu, který nelze překlenout ani interpretací. Zatímco první z nich stojí na konstrukci, že vyšší soudní úředník může provádět jen to, co mu ustanovení svěřuje, druhé z nich vychází z toho, že může vykonávat vše, kromě několika výslovně zapovězených úkonů. Zdůraznil, že soudnictví je činnost vykonávaná soudy a soudci, jejichž osobní a věcná nezávislost, odborná úroveň a osobní předpoklady jsou klíčovými funkčními atributy soudnictví právního státu. Toto ústavní pravidlo nelze obracet naruby tím, že ze soudnictví učiní úřadování a soudcům zachová pouze nepatrný okruh úkonů, které vyšší soudní úředníci provádět nemohou. Právní úpravu obsaženou v § 11 zákona č. 121/2008 Sb. proto shledal ústavně neakceptovatelnou. Zdůraznil však, že tento nález nemíní vyloučit vyšší soudní úředníky z podílu na výkonu soudnictví. S ohledem na to, aby zákonodárce měl k dispozici dostatečný časový prostor pro přípravu ústavně konformní úpravy činnosti vyšších soudních úředníků, stanovil den zrušení uvedeného ustanovení až na konec kalendářního roku, tj. uplynutím dne 31. 12. 2013. Pokud jde o vliv zrušovacího nálezu na úkony učiněné vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu, Ústavní soud konstatoval, že z důvodu právní jistoty se neuplatní ustanovení § 71 odst. 2 věty za středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce.
V posuzovaném případě, kdy nebyl vydán platební rozkaz, evropský platební rozkaz ani elektronický platební rozkaz, vydala asistentka soudce Mgr. Ing. Renata Rybáčková dne 5. 12. 2012 (tj. v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10) usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř., jež bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 22. 1. 2013. Odvolací soud s poukazem na protiústavnost ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. vyslovenou Ústavním soudem, uzavřel, že k takovému úkonu nebyla oprávněna; fikce uznání nároku tudíž nemohla nastat a v důsledku toho nebyla splněna jedna z podmínek vydání rozsudku pro uznání.
S názorem odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Dovolací soud v otázce použitelnosti Ústavním soudem zrušeného ustanovení v období předcházejícímu účinku jeho zrušení zastává jednotný právní názor vycházející z rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Tak v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, jímž bylo rozhodnuto o zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012, Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, konstatoval, že není důvod, aby uvedené ustanovení nebylo aplikováno v období, během něhož bylo stále účinným právním předpisem (tj. v období po vydání derogačního nálezu do 31. 12. 2012). Vysvětlil, že aplikace zrušených zákonných ustanovení není vyloučena ani v případě těch právních vztahů, které vznikly za dobu jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod. Samotný fakt, že bylo aplikováno Ústavním soudem zrušené ustanovení zákona, nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do doby jeho zrušení uplynutím dne 31. 12. 2012. Obdobně judikoval i dovolací soud (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3613/2012, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3990/2011). V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 č. 181/2005 Sb., kterým bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách zrušeno, Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 1882/09, dospěl k závěru, že právní předpis zrušený Ústavním soudem pozbývá platnosti až dnem vykonatelnosti nálezu a že nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem, přičemž k prolomení posléze uvedené zásady dochází v první řadě v souvislosti s ústavně garantovanými základními právy a svobodami, když orgány veřejné moci mohou neaplikovat zákon až v případě, že Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce, a musí se tedy jednat - podle důvodů zrušovacího nálezu - o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Účelem ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je podle názoru Ústavního soudu částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku, má důsledky především z hlediska případného výkonu rozhodnutí a nelze je vykládat bez toho, aby byly reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu. Ve vztahu ke zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem ze dne 8. 3. 2005 č. 181/2005 Sb. Ústavní soud dovodil, že nosné důvody derogačního nálezu nezpochybňuje existenci soudní ochrany jako takové, nýbrž neodůvodněnost rozdílné právní úpravy, kdy následnost soudní ochrany ve vztahu k nedobrovolným dražbám podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách představuje určité její oslabení, a že tímto derogačním nálezem nebyl zpochybněn ani institut veřejné dražby jako takové, ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu. Nejvyšší soud reagoval na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 1882/09, rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněným pod č. 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyřešil - odlišně od své předchozí rozhodovací praxe - právní otázku, jaký má vliv na rozhodnutí soudu ve věci (ne)platnosti veřejné nedobrovolné dražby provedené na základě ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. v době přede dnem 10. 5. 2005 skutečnost, že uvedené ustanovení bylo (po provedení dražby) nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem 10. 5. 2005. Dospěl k právnímu závěru, podle něhož byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Veřejná nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době přede dnem 10. 5. 2005 není ve smyslu ustanovení § 48 odst. 3 tohoto zákona neplatná jen proto, že ustanovení § 36 odst. 2 tohoto zákona bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. 181/2005 Sb., dnem 10. 5. 2005 zrušeno.

Ve světle výše uvedeného lze dospět k závěru, že v období od 23. 1. 2009 do 31. 12. 2013 byl asistent soudce oprávněn k vydání usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. ve smyslu § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. ve spojení s § 11 zákona č. 121/2008 Sb., i když výzvě nepředcházelo vydání platebního rozkazu, evropského platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu. Ústavní soud sice v nálezu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 31/10, shledal právní úpravu obsaženou v § 11 zákona č. 121/2008 Sb. ústavně neakceptovatelnou, zároveň však zdůraznil významnost podílu vyšších soudních úředníků na výkonu soudnictví i v budoucnu, tedy i po 31. 12. 2013. Jestliže v nálezu výslovně vyloučil uplatnění ustanovení § 71 odst. 2 věty za středníkem zákona č. 182/1993 Sb. v případě úkonů učiněných vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu, takže nároky z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce, pak nelze než dovodit, že v dané věci při posuzování otázky, zda asistentka soudce byla oprávněna před účinností nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 31/10, vydat usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř., nebylo na místě přihlížet k protiústavnosti uvedeného ustanovení, neboť podle důvodů uvedených v nálezu nejde o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.
Obecný závěr odvolacího soudu, že asistent soudce nebyl v době účinnosti ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. oprávněn k vydání usnesení s výzvou podle 114b o. s. ř. z důvodu jeho protiústavnosti vyslovené Ústavním soudem, není tudíž správný. Popíral by legitimní očekávání účastníků postupu soudu podle platné a účinné právní úpravy. S ohledem na svůj nesprávný právní závěr se odvolací soud již nezabýval rozhodnými skutečnostmi, které umožní přijmout závěr, zda v této konkrétní věci byla či nebyla asistentka soudce Mgr. Ing. Renata Rybáčková oprávněna vydat usnesení podle § 114b o. s. ř. (zda byla zařazena rozvrhem práce soudu prvního stupně účinného v době vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. do soudního oddělení, jež bylo příslušné ve věci rozhodovat a zda byla prokazatelně předsedou senátu vydáním takového usnesení pověřena i v těch případech, v nichž o věci nebylo rozhodnuto platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem). Tím se odchýlil od judikatury dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011.
Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, přičemž podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí tu nebyly dány, dovolací soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. října 2014
JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu