33 Cdo 792/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 792/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. Š. , proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 202/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Co 280/2010-592, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Šmerala, advokáta se sídlem v Praze 2, Hálkova 1.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, zamítl žalobu na určení, že je žalobce jednou polovinou podílovým spoluvlastníkem budovy mycí linky osobních automobilů zapsané jako jiná stavba na listu vlastnictví pro k. ú. V., obec P., stojící na cizím pozemku zapsaném na listu vlastnictví pro k. ú. V., a dále plnící stanice LPG propan butanu zapsané jako jiná stavba bez č. p. a na listu vlastnictví pro k. ú. V., obec P., stojící na cizím pozemku, zapsaném na listu vlastnictví pro k. ú. V., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to včetně přípojek na inženýrské sítě a včetně všech součástí a příslušenství, konkrétně a) telefonní přípojky 02/66035620, 02/66035621, b) technologie mycí linky Eurospirit italské výroby CRT8, c) kompresoru Orlík, d) čistírny odpadních vod Rebeka, e) plynového kotle Junkers, f) průmyslového vysavače Portotechnika, g) hydraulického zvedáku na automobily, h) vodního čerpadla pro pohon mycí linky, i) vzduchotechniky, jakož i všech venkovních úprav , a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 3. května 2002, č. j. 5 C 125/99-171, jímž byla žaloba o určení spoluvlastnictví žalobce rovněž zamítnuta. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. ledna 2003, č. j. 20 Co 452/2002-188, v uvedeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 26 Odo 1272/2005-273, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 20 Co 125/2005-256, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 5 C 125/99-223, a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. S odkazem na § 835 odst. 1 a § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) s přihlédnutím ke čl. VII bod 1. a 2., čl. XVI bod 1. smlouvy o sdružení ze dne 16. 1. 1994, uzavřel, že není správný závěr , podle něhož při vypořádání podle § 841 obč. zák. se bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat jakkoliv dohodou, a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem, a že pokud účastníci sdružení do dohody promítli svoji vůli vypořádat veškerá aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, nelze dohodu pokládat ze neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 841 obč. zák.).
Okresní soud v Berouně (dále jen soud prvního stupně ) poté rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 4 C 202/2007-518, určil, že žalobce je v rozsahu jedné poloviny podílovým spoluvlastníkem shora uvedené budovy, plnící stanice LPG včetně inženýrských sítí, součástí a blíže vyjmenovaného příslušenství; současně rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu shledal dohodu účastníků v části týkající se vypořádání sdružení absolutně neplatnou pro její rozpor nejen s § 39 a § 841 obč. zák., ale i samotnou smlouvou o sdružení ze dne 16. 1. 1994. Zaniklo-li sdružení, zůstal žalobce nadále podílovým spoluvlastníkem všech věcí uvedených ve výroku, a bylo nebytné, aby se bývalí členové sdružení majetkově vypořádali v souladu s právními předpisy a se smlouvou. Majetkové vypořádání provedené v rozporu se smlouvou o sdružení a se zákonem je platné, a za této situace je žalobce nadále podílovým spoluvlastníkem sporných staveb.
Rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Co 280/2010-592, Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i právním posouzením věci v otázce neplatnosti dohody o vypořádání účastníků a trvajícím spoluvlastnictví žalobce ke sporným věcem.
Dovolání proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 26. října 2009, č. j. 4 C 202/2007-518, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (část prvá čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); soud prvního stupně rozhodl v pořadí třetím rozsudkem jinak, než ve svých předchozích rozhodnutích nikoli proto, že byl vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proto, že se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998, popř. usnesení ze dne 27. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 755/2002).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je výhrada žalovaného, že odvolací soud se neprovedl dokazování ke zjištění, zda vypořádání podle dohody ze dne 25. 6. 1997 odpovídá smlouvě o sdružení ze dne 16. 1. 1994. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je v tomto směru založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost posouzení platnosti dohody o majetkovém vypořádání sdružení z 25. 6. 1997. Při řešení této otázky však byl odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, č. j. 26 Odo 1272/2005-273, jenž se týkal týchž účastníků a vycházel z téhož skutkového stavu věci. Použitá dovolací argumentace proto nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadně právně významným není napadené rozhodnutí ani z pohledu námitky, že otázku platnosti dohody o majetkovém vypořádání, se zřetelem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2008, řeší dovolací soud rozdílně. Nutno zdůraznit, že v citovaném usnesení dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a odmítl je dílem proto, že byl uplatněn nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a dílem z toho důvodu, že zásadně právně významnou neshledal otázku určitosti dohody o majetkovém vypořádání zaniklého sdružení se zřetelem k jejímu dodatku č. II. Dovolací soud tak závazným způsobem neřešil vztah smlouvy o sdružení a dohody o majetkovém vypořádání po zániku sdružení jako v nyní souzené věci, a nelze tak uzavřít, že tato právní otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč [§ 2 odst. 1, § 5 písm. b), ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012 viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2012 viz II. vyhlášky č. 486/2012) a z částky 1.113,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. března 2013
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu