33 Cdo 768/2011
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 50a obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák., § 628 obč. zák., § 161 odst. 3 o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř., § 159a o. s. ř.




33 Cdo 768/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. L. M. , proti žalovanému V. M. , zastoupenému JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 386, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 134/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 27. května 2010, č. j. 23 Co 155/2006-361, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Pardubicích (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 10 C 134/99-261, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném uložení prohlášení vůle, spočívající v povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti, kterou V. M., bytem P. jako prodávající prodává pozemek ve zjednodušené evidenci - parcelu původ. pozemkový katastr v k. ú. D. u P. kupujícímu L. M., bytem S. Ž., za dohodnutou kupní cenu 2.000,- DEM (tj. v přepočtu 38.622,- Kč) , rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o odměně advokáta JUDr. Tomáše Udržala za zastupování žalovaného v řízení před soudem prvního stupně.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 23 Co 155/2006-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu a o odměně a náhradě výdajů advokáta JUDr. Tomáše Udržala za zastupování žalovaného v odvolacím řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 1999 smlouvu o budoucí kupní smlouvě (ve znění jejího dodatku ze dne 3. 6. 1999), v níž se žalovaný zavázal do 30. 7. 1999 převést na žalobce vlastnické právo k pozemkové parcele zapsané na LV pro k. ú. D. u P., obec D. (dále též pozemek ), za kupní cenu 2.000,- DEM. Žalovaný, ač žalobcem vyzván, kupní smlouvu ve sjednané lhůtě neuzavřel a darovací smlouvou ze dne 15. 9. 1999 převedl vlastnické právo k pozemku na svého syna R. M., který je v katastru nemovitostí zapsán jako jeho vlastník (vklad vlastnického práva příslušný katastrální úřad povolil rozhodnutím č. j. 121-V 12-4218/99 a do katastru je zapsal dne 25. 10. 1999 s právními účinky vkladu dne 28. 9. 1999). Při uzavírání darovací smlouvy žalovaný nejednal s úmyslem žalobce poškodit.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě v souladu s § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Žalobci tak vzniklo právo a žalovanému povinnost uzavřít do 30. 7. 1999 kupní smlouvu, jejíž podstatné náležitosti si ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali. I když žalovaný nabídku žalobce uzavřít kupní smlouvu nepřijal, čímž svou povinnost nesplnil, a žalobce se včas obrátil na soud se žalobou, aby prohlášení vůle žalovaného bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 50a odst. 2 obč. zák.), soud prvního stupně žalobnímu požadavku nevyhověl. K námitce žalobce se zabýval jako předběžnou otázkou, zda darovací smlouva ze dne 15. 9. 1999 je pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. (§ 3 odst. 1. obč. zák.). S přihlédnutím k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí nemá absolutní účinky, že účelem darovací smlouvy nebylo něco jiného než darování a že se žalobce může po žalovaném domáhat náhrady škody způsobené porušením závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, dospěl k závěru, že darovací smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a není z toho důvodu neplatným právním úkonem. Jelikož smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky, její porušení má právní důsledky jen pro ně. Protože žalovaný platně převedl vlastnické právo k pozemku na třetí osobu, práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikly pro nemožnost plnění a na jejich místo nastoupily odpovědnostní vztahy mezi účastníky řízení.
Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení o nahrazení prohlášení vůle účastníka smlouvy o smlouvě budoucí, který porušil závazek uzavřít kupní smlouvu tím, že převedl své vlastnické právo k předmětu zamýšleného prodeje na třetí osobu, je třeba jako předběžnou posoudit otázku platnosti smlouvy uzavřené s třetí osobou s tím, že bude-li shledána neplatnou, je možno žalobě podle § 161 odst. 3 o. s. ř. vyhovět; touto otázkou se však nezabýval. Dovodil, že za situace, kdy syn žalovaného není účastníkem tohoto řízení, nelze žalobě vyhovět, neboť rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle by byla uzavřena smlouva, v níž subjekt převádějící vlastnické právo k nemovitosti není v katastru zapsán jako vlastník; katastrální úřad by vklad vlastnického práva nepovolil, jelikož by tuto skutečnost klasifikoval tak, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Konstatoval, že žalobě o nahrazení prohlášení vůle by bylo možno vyhovět, jen jestliže by byl žalovaný zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nebo jestliže by bylo současně žalováno na určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 33 Cdo 1721/2007-340, rozsudek odvolacího soudu v napadených potvrzujících výrocích a ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na závěry, jež vyjádřil již dříve v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1998, pod č. 22, a v rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod číslem C 286, zaujal názor, že v posuzovaném případě jedním z předpokladů vyhovění žalobě o nahrazení prohlášení vůle je závěr, že práva a povinnosti účastníků řízení ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě nezanikly pro nemožnost plnění. Tento závěr přitom není možno učinit bez posouzení předběžné otázky platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným a jeho synem R. M. Takovému posouzení přitom nebrání okolnost, že syn žalovaného není účastníkem řízení, neboť posuzuje-li soud platnost (neplatnost) právního úkonu jako otázku předběžnou v jiném řízení než v řízení o určení platnosti (neplatnosti) tohoto právního úkonu, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/1999, a rozsudek ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002, pod číslem 77). Na překážku posouzení předběžné otázky soudem není ani to, že nabyvatel podle darovací smlouvy je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2001). Úspěšnost žaloby o nahrazení prohlášení vůle nelze přitom spojovat s úvahami, zda katastrální úřad - za situace, kdy žalovaný není zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník - zapíše na základě soudního rozhodnutí vlastnické právo žalobce do katastru nemovitostí či nikoli. Takové úvahy jsou namístě v případě žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti v souvislosti se zvažováním existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 23 Co 155/2006-361, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nahrazuje prohlášení vůle žalovaného, spočívající v uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví žalovaného k pozemkové parcele v k. ú. D. u P., kupujícímu L. M., bytem ve S. Ž., za dohodnutou kupní cenu 2.000,- DM (tj. 1.022,58 EUR) ; současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu před soudy obou stupňů a o odměně a náhradě výdajů zástupce žalovaného. Nejprve se zabýval námitkou žalovaného, že otázka (ne)platnosti darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2009 již byla pravomocně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C 6/2002-72, který tak tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., a neshledal ji úspěšnou. Uvedeným rozhodnutím byl sice mimo jiné zamítnut požadavek žalobce směřující proti žalovanému a R. M. o určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2009, jíž žalovaný daroval svému synovi R. M. pozemkovou parcelu v k. ú. D. u P., avšak z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. I když je v obou řízeních dána totožnost účastníků a totožnost věci (jako předběžná je posuzována otázka neplatnosti darovací smlouvy), nemůže takový rozsudek tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, odvolací soud dále řešil otázku, zda darovací smlouva uzavřená mezi žalovaným a jeho synem je neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, či nikoli (§ 39 ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák.). S přihlédnutím k okolnostem, které uzavření tohoto právního úkonu provázely, dospěl k závěru, že i když samo darování neplatnost právního úkonu založit nemohlo, nelze jednání žalovaného hodnotit jako souladné s obecně přijímanými hodnotami mravného chování. Žalovaný převzal od žalobce sjednanou kupní cenu, a přestože ji měl možnost do 31. 5. 2009 vrátit a tím přivodit zánik práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, neučinil tak, finanční prostředky si ponechal a pozemek daroval synovi, přičemž se zároveň zbavil i ostatního svého majetku. Možnost žalobce vymoci si na žalovaném náhradu škody je tak obtížně představitelná. U obdarovaného syna coby osoby žalovanému blízké lze přitom předpokládat znalost poměrů a věci; kromě toho informace o probíhajícím řízení mu byla formou poznámky přístupná ve veřejném katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Protože žalovaný vlastnické právo k pozemku nepozbyl, bylo možno žalobě o nahrazení prohlášení vůle, kterou žalobce podal ve lhůtě podle § 50a odst. 2 obč. zák., vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a ohlašuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí nemůže být vykonatelné, jestliže je jím nahrazován jeho projev vůle, ačkoli není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník; má za to, že je vyloučeno nahrazovat projev vůle nevlastníka. Polemizuje s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. Otázka neplatnosti darovací smlouvy byla vyřešena jako předběžná, o změně vlastnictví rozhodnuto nebylo; katastrální úřad na základě napadeného rozhodnutí nepochybně vlastnické právo žalobce nevloží (§ 5 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 265/1992 Sb.). Je přesvědčen, že smlouvě o smlouvě budoucí nelze přičítat absolutní účinky a že její porušení nemůže mít samo o sobě vliv na postavení třetích osob. Žalovaný zároveň vytýká odvolacímu soudu nesprávnost posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 10 C 6/2002, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce proti němu a jeho synovi domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy. Protože byly splněny podmínky totožnosti účastníků i předmětu řízení, nemohl soud v tomto řízení otázku platnosti darovací smlouvy posuzovat znovu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu; rozhodnutí zamítající žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy pro nedostatek naléhavého právního zájmu nemůže tvořit pro projednávaný případ překážku věci pravomocně rozhodnuté. V dotčených řízeních se nejedná o totožnost věci, ale jen o totožnost předběžné otázky. Má za to, že rozhodnutí podle § 161 odst. 3 o. s. ř. se nevykonávají, a že i když je syn žalovaného zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, ve skutečnosti jím není a v budoucnu dojde nepochybně ke změně zápisu vlastnického práva.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se pro zabýval otázkou, zda je důvodné.
Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný vymezil po obsahové stránce.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C 6/2002-72, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. pro posuzovaný případ, a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné a že nelze vyhovět žalobě o nahrazení prohlášení jeho vůle uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitosti, jestliže není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (odst. 5).
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, projevující se vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Soud může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003).
V rozsudku ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4229/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, podle něhož zamítne-li soud rozsudkem žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je výrok rozsudku závazný způsobem uvedeným v ustanoveních § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že výrok takového rozsudku vychází ze závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že tedy věcí není možné (je vyloučeno) se meritorně zabývat, neboť neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů, projevuje se jeho závaznost jen (a právě) v tom, že žalobu nelze považovat za způsobilý právní prostředek pro řešení sporů mezi účastníky a že se jí soud proto nebude v meritu zabývat. I kdyby se soud přesto (nadbytečně a nesprávně) zabýval též některými otázkami v meritu věci, nelze z takových závěrů v jiném řízení vycházet. Obdobně v usnesení ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3203/2010, Nejvyšší soud dovodil, že pravomocný rozsudek, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění; tento rozsudek není závazný ani pro řešení předběžných otázek v jiných věcech. Zamítnutí žaloby v tomto případě totiž nevychází z posouzení práva či právního vztahu, jehož (ne)existence má být určena, ale z neexistence naléhavého právního zájmu na určení v době vyhlášení rozhodnutí soudu.
Vzhledem k řečenému odvolací soud správně dovodil, že mu rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C 6/2002-72, nebránil posuzovat samostatně otázku, zda darovací smlouva ze dne 15. 9. 2009, jíž žalovaný daroval svému synovi R. M. pozemkovou parcelu č. 249 v k. ú. D. u P., je (či není) platným právním úkonem, neboť uvedeným rozhodnutím soud zamítl žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm c/ o. s. ř. Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě není dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).
Neopodstatněná je i výtka, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo nahrazeno prohlášení vůle žalovaného uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, není vykonatelný. Ustálená soudní praxe i odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák.). Protože prohlášení vůle (jakožto složky právního úkonu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, jež právní předpisy s takovým projevem spojují) je takovým rozsudkem bez dalšího nahrazeno, není zapotřebí jeho výkon, neboť cíl, který žalobce v řízení sledoval, byl v okamžiku, kdy rozsudek nabyl právní moci, naplněn. Domáhat se splnění povinnosti prohlásit vůli výkonem takového rozsudku (včetně výkonu způsoby předpokládanými ustanoveními § 350 a § 351 o. s. ř.) je pojmově vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 498/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2005, dále jeho rozhodnutí ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3203/2012, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1111 s.).
Zbylými výhradami žalovaného se dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozsudku ze dne 25. 11. 2009, č. j. 33 Cdo 1721/2007-340, a jelikož není důvod na již učiněných závěrech cokoli měnit, lze na ně (pro stručnost) odkázat. Na jejich podporu se přitom sluší poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, v němž byl formulován a odůvodněn názor, podle něhož v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat jako předběžné otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem.
Jelikož žalovaný žádné další dovolací námitky neuplatnil, dovolací soud uzavřel, že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybněna nebyla; nedůvodné dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy ve věci úspěšný žalobce žádné náklady v tomto řízení nevynaložil (§ 243d odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2013

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu