33 Cdo 674/2014
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 597 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 674/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně S. S. , zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Kollárova 447, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému JUDr. Hanou Salaquardovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Pod Šibenicí 1659, o zaplacení 875.000 Kč s příslušenstvím oproti vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 301/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 5. 2013, č. j. 59 Co 73/2013-383, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 5 C 301/2010-352, zamítl žalobu o zaplacení 875.000 Kč s úrokem z prodlení od 28. 1. 2010 oproti povinnosti žalobkyně vyklidit dům čp. na pozemku parc. č. 185/1 a pozemek parc. č. 185/1 v katastrálním území K. v obci U. O. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 59 Co 73/2013-383, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.165 Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Oba soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalobkyně včas ve lhůtě 6 měsíců od převzetí nemovitostí (§ 599 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen obč. zák. - viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) vytkla žalovanému vady dopisem ze dne 25. 1. 2010. Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) dovodil, že pozdější rozšíření důvodů pro odstoupení od kupní smlouvy v podání ze dne 4. 2. 2011 (tj. že ji žalovaný nepravdivě ujistil, že dům je bez vad a že je po rekonstrukci bez nutnosti dalších investic) nebylo možno akceptovat, neboť je žalobkyně uplatnila po uplynutí prekluzivní lhůty; současně konstatoval, že dodatečné důvody pro odstoupení od smlouvy nebyly ani prokázány. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák., neboť ani jedna z vytknutých vad nečiní předmět koupě neupotřebitelným (tj. není vadou neodstranitelnou, jež by činila předmět koupě nezpůsobilým pro jeho užívání dohodnutým způsobem nebo řádně), a to ani v jejich souhrnu. Nebylo totiž prokázáno, že dům je nepoužitelný, popř. že náklady na odstranění vad jsou neúměrně vysoké v poměru ke kupní ceně (činí jen 6 % kupní ceny). Žalobkyni proto vzniklo pouze právo na přiměřenou slevu z kupní ceny; její projev vůle odstoupit od kupní smlouvy nemohl tudíž vyvolat zamýšlené účinky (tj. zrušit kupní smlouvu). Nad to - podle odvolacího soudu - účinnému odstoupení od kupní smlouvy bránilo i ujednání v jejím čl. III. odst. 9, v němž si účastníci sjednali pro případ výskytu vad pouze slevu z kupní ceny. K argumentaci žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 556/2001, že dům vykazoval větší počet vad, které činí věc neupotřebitelnou, odvolací soud poznamenal, že aplikaci § 251 odst. 1 obč. zák. brání to, že uvedené ustanovení bylo k 1. 1. 1992 zrušeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej článek II bod 1. zákona č. 404/2012 Sb., článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka (podle přesvědčení žalobkyně dosud dovolacím soudem nevyřešená), zda kupující při vytknutí vad u prodávajícího podle § 599 obč. zák. je povinen specifikovat, které právo z odpovědnosti za vady podle § 597 obč. zák. uplatňuje, není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací argumentace žalobkyně je totiž v této souvislosti primárně založena na nesouhlasu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že ji žalovaný ujistil o bezvadnosti převáděných nemovitostí, resp. že nemovitosti mají jí vymíněné vlastnosti. Žalobkyně z vlastního hodnocení provedených důkazů činí skutkový závěr, že žalovaný ji nepravdivě ujistil o vlastnostech nemovitostí, které měly být bez vad a bez nutnosti dalších investic. Teprve na základě své verze skutku pak dovozuje právní závěr, že jí vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit podle § 597 odst. 2 obč. zák., přičemž na rozdíl od odvolacího soudu prosazuje právní názor, podle něhož k zachování práva žalovat u soudu nároky z odpovědnosti za vady podle § 597 obč. zák. stačí, vytkl-li kupující v prekluzivní lhůtě podle § 599 obč. zák. vady věci, a není nutné již při vytknutí vad specifikovat, které právo z odpovědnosti za vady z uvedeného důvodu uplatňuje. Žalobkyně přehlíží, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem; jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem. Jestliže odvolací soud na základě dovoláním nezpochybnitelného zjištění dovodil, že žalobkyni právo z odpovědnosti za vady podle § 597 odst. 2 obč. zák. nevzniklo, bylo nadbytečné zabývat se předloženou právní otázkou.
Bez významu je i výtka žalobkyně, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004, jestliže neshledal v rozporu s dobrými mravy ujednání obsažené v čl. III. odst. 9 kupní smlouvy, podle něhož v případě včasného uplatnění a prokázání důvodnosti vad vznikne žalobkyni jen nárok na slevu z kupní ceny a nikoli též na odstoupení od smlouvy. V posuzovaném případě totiž rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) nespočívá na posouzení smluvního vyloučení možnosti odstoupit od kupní smlouvy (úvahy v tomto směru odvolací soud učinil jen jako obiter dictum), ale na závěru, že žalobkyní vytknuté vady neumožňují odstoupit od smlouvy ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák., a na závěru, že žalobkyni nevzniklo ani právo na odstoupení od kupní smlouvy podle § 597 odst. 2 o. bč. zák. Rovněž nepřiléhavý je proto odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, který vychází z odlišného skutkového stavu, tj. ze zjištění, že prodávající kupujícího ujistil, že věc má určité, zejména kupujícím vymíněné vlastnosti.
Přípustnost
dovolání nezakládá ani žalobkyní namítaný rozpor právního závěru odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy pro existenci většího počtu vad, jež činí předmět koupě neupotřebitelným, s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 556/2001. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že předmětem řízení ve zmiňovaném rozhodnutí bylo právo z odpovědnosti za vady týkající se právního vztahu založeného kupní smlouvou uzavřenou podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jehož ustanovení § 251 odst. 1 upravující odpovědnost prodávajícího za vady věci při prodeji v obchodě bylo s účinností ode dne 1. 1. 1992 zrušeno (srov. zákon č. 509/1991 Sb.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom ustálila v názoru, že právní vztah založený kupní smlouvou, uzavřenou podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, jehož účastníkem na straně prodávajícího není podnikatel, nelze posuzovat podle zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě; ustanovení § 625 až § 627 obč. zák. týkající se uplatňování práv z odpovědnosti za vady zboží prodaného v obchodě nejsou na takový vztah aplikovatelná. Vysvětlil, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12 2013 upravoval v souvislosti s kupní smlouvou v části osmé ( Závazkové právo ) institut odpovědnosti za vady jednak obecnými ustanoveními (§ 499 až § 510), jednak ustanoveními hlavy druhé ( Kupní a směnná smlouva ). Jestliže fyzická nebo právnická osoba prodává zboží jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, použijí se na právní vztahy založené kupními smlouvami - kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě - i ustanovení § 613 až § 627 (srov. § 612 odst. 1 obč. zák.). O poměru těchto úprav dovolací soud uzavřel, že ustanovení týkající se prodeje zboží v obchodě jsou ve vztahu k obecným ustanovením o kupní smlouvě (§ 588 až § 600 obč. zák.) nejen doplňující, ale i speciální; upravují-li některé otázky proti obecným ustanovením o kupní smlouvě odlišně, má přednost tato zvláštní úprava (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4367/2013). Z uvedeného vyplývá, že právní vztah založený kupní smlouvou z 19. 5. 2008, jehož účastníkem na straně prodávajícího není podnikatel, nelze posuzovat podle zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě; ustanovení § 625 až § 627 obč. zák. týkající se uplatňování práv z odpovědnosti za vady zboží prodaného v obchodě nejsou v dané věci aplikovatelná. Proto odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 556/2001, není případný.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. srpna 2015

JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu