33 Cdo 640/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



33 Cdo 640/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AutoESA a. s. , se sídlem v Praze 10, K Učilišti 170, identifikační číslo 256 27 538, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalovanému V. B. , zastoupenému JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 245/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 13 Co 231/2016-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 21 C 245/2012-162, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 250.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 24. 11. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. 13 Co 231/2016-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající mu povinnost zaplatit žalobkyni 150.000 Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Žalovaný přípustnost svého dovolání zdůvodnil výslovně pouhou parafrází ustanovení § 237 o. s. ř. (konkrétně uvedl, že má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, kdy navíc dle přesvědčení žalovaného má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ), aniž specifikoval, jakou právní otázku (jaké právní otázky) má přitom na mysli. Z použité argumentace podpořené odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, č. j. Cpj 34/74, K žalobám o vydání neoprávněného majetkového prospěchu , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSR pod č. 26/1975 (tj. z obsahu dovolání), je však seznatelné, že žalovaný usuzuje na přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky synallagmatické vázanosti restituční povinnosti účastníků zrušené smlouvy (tedy při aplikaci § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), rozhodl-li o jeho povinnosti vrátit žalobkyni kupní cenu, aniž současně uložil žalobkyni povinnost vydat mu vozidlo, které bylo předmětem jejich obchodu.
Odkaz na zmiňované stanovisko není s ohledem na skutková zjištění daného případu přiléhavý. K otázce podmíněnosti nároku na vrácení kupní ceny závazkem vrátit oproti kupní ceně to, co kupující nabyl od prodávajícího za kupní cenu v případě, kdy prodávající nebyl oprávněným vlastníkem předmětu kupní smlouvy (prodávána byla předtím odcizená věc), se Nejvyšší soud zcela konkrétně vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 105/2000), a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1893/99, nebo v usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1595/2015. Přijal a odůvodnil závěr, že kupující z neplatné smlouvy tím, že věc, která byla předtím odcizena, vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc za prodávajícího, který by po vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy byl taktéž povinen věc vydat oprávněnému vlastníkovi. Kupující tak současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu. Obdobné musí platit i za situace, kdy kupující tuto povinnost splní prostřednictvím příslušných státních orgánů, jimž věc vydá.
V posuzovaném případě žalobkyně splnila povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku tím, že předmět koupě (předtím odcizené a repasované vozidlo) předala Policii České republiky. Odvolací soud proto nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže rozhodl o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni kupní cenu, aniž by současně žalobkyni zavázal vydat žalovanému vozidlo (předmět koupě).
Dovolací námitky, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval, zda převáděné vozidlo vykazovalo vady již v okamžiku převodu na žalobkyni, a že pochybil při zjištění okamžiku /včasnosti/ vytknutí vad, nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř. Směřují totiž primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a proti jeho hodnocení provedených důkazů. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jeho uplatněním nejsou ani výhrady proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpovědi některých svědků; ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) vyplývá, že způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, nelze s úspěchem zpochybnit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu