33 Cdo 632/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 632/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 231/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2005, č. j. 10 Co 6/2004-77, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.930,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2005, č. j. 10 Co 6/2004-77, kterým byl v odvoláním napadených výrocích potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. září 2003, č. j. 15 C 231/2002-48, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).


Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud pochybil (rozhodl v rozporu s hmotným právem), pokud zjištěný skutkový stav věci nepoměřoval ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,


ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ). Jak v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud správně a přesvědčivě vysvětlil, zákon č. 87/1991 Sb. řešení situace, v níž se nalézala právní předchůdkyně žalobkyně E. H., nepředvídá, resp. nepřiznává dotčeným osobám právo na obnovení zástavního práva


na nemovitostech, které v rozhodném období přešly či byly převedeny na stát, případně na povinnou osobu. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., kterého se žalobkyně dovolává při uplatnění nároku na zaplacení částky 200.000,- Kčs, resp. 40.000,- Kč, neřeší vztahy mezi oprávněnou osobou, jíž byla právní předchůdkyně žalovaného M. K., a osobou, jejíž pohledávka vůči právní předchůdkyní oprávněné osoby byla zajištěna zástavním právem. Stanoví pouze, že pokud vázlo


na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba (ten, kdo ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc držel) povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit. Jinak řečeno, vázlo-li na vydávané nemovitosti (na domě čp. 447 v P., který byl M. K. vydán), ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně E. H. zástavní právo, měla takový závazek vypořádat nebo jinak zajistit výhradně povinná osoba. K tomu však nedošlo. Povinná osoba (B. p. P.), kterou E. H. správně se svým nárokem na vypořádání závazku zajištěného zástavním právem oslovila, její nárok odmítla uspokojit s odůvodněním, že se svého práva na uspokojení pohledávky za M. D., která byla zajištěna zástavním právem, vůči státu i vůči dlužnici výslovně vzdala. J. E. H. s tímto postupem povinné osoby nesouhlasila, mohla (resp. měla) se domáhat svého práva u soudu, avšak výhradně vůči povinné osobě, nikoli vůči osobě oprávněné.


Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tímto ustanovením nelze vztahy účastníků poměřovat. Právní otázka, kterou žalobkyně předložila k přezkumu v dovolacím řízení (tj. aplikovatelnost § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. na zjištěný skutkový stav věci), nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Sluší se přitom připomenout, že odvolací soud navíc na závěru, že zjištěný skutkový stav nelze poměřovat § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., právní posouzení dané věci nezaložil. Přisvědčil totiž soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalovaného (M. K.) žalobkyni žalovanou částku nedluží, neboť na ni dluh, který původně měla její matka M. D. vůči matce žalobkyně E. H., děděním nepřešel (§ 470 odst. 1 obč. zák.). Tento závěr, na němž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá, pak nebyl v dovolání zpochybněn.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,


§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly


v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.630,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4


ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 30. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,


v platném znění).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 25. listopadu 2009


JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.


předsedkyně senátu