33 Cdo 622/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 622/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. K. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou v Brně, Kounicova 13, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 275/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co 43/2007-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 32 C 275/2003-80, poté, kdy zastavil řízení v rozsahu úroků z prodlení ve výši 10 % z žalované částky od 24. 11. 2000 do 27. 11. 2000 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 270.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 11. 2000 do zaplacení, vše v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000,- Kč do každého 15tého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co 43/2007-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku II. jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 270. 000,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 28. 11. 2000 do zaplacení, vše v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000,- Kč, splatných do každého 15tého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky II. až IV.).
Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 nebo zda postupoval podle § 220, popř. § 221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V posuzovaném případě odvolací soud ve skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soud kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Přestože žalovaný v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jeho dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Je nadále přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že cenu za postoupenou pohledávku řádně uhradil. Vytýká soudům, že jeho obranu neshledaly věrohodnou, přestože samo chování žalobce, který mu vydal originál nabývacího titulu (tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000) a informoval dlužníka B. J. o postoupení pohledávky, kterou vůči němu měl, svědčí ve prospěch jeho obranného tvrzení, že cenu postoupené pohledávky žalobci skutečně zaplatil. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobci sjednanou cenu díla nedluží. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalovaného, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soudy nevyslechly jím navrhovaného svědka JUDr. Š., který zastupoval dlužníka B. J. a sepisoval smlouvu o jejich vzájemném vyrovnání, k němuž došlo 10. 4. 2001. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala a nelze jí tudíž založit přípustnost dovolání. Navíc zmíněná výhrada není ani důvodná. Je namístě zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V posuzovaném případě měly soudy na podkladě dosud provedených důkazů dostatečně za prokázáno, že žalovaný žalobci cenu za postoupenou pohledávku nezaplatil, nemusely tudíž doplňovat dokazování dalším důkazem. Svědek JUDr. Š., jehož výslech žalovaný navrhl, nebyl předání ceny postoupené pohledávky osobně přítomen a pokud měl o údajném předání peněz nějaké poznatky, jednalo se o poznatky zprostředkované, resp. získané toliko od žalovaného. Sám žalovaný také připouští, že okolnost, o níž mohl svědek vypovídat, tj. zda došlo mezi ním a dlužníkem k vyrovnání, nebyla pro posouzení právního vztahu účastníků významná.
Přípustné není ani dovolání proti výroku o nákladech řízení, neboť občanský soudní řád dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, nepřipouští (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2010

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu