33 Cdo 5849/2016
Datum rozhodnutí: 20.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 5849/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, proti žalovanému Mgr. Bc. J. V., zastoupenému Doc. JUDr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení 70.394 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 309/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č. j. 17 Co 107/2016-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 16 C 309/2015-67, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70.394,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. srpna 2016, č. j. 17 Co 107/2016-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť z něho nevyplývá, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má žalovaný za splněné. Otázkou naplnění kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. se žalovaný v dovolání vůbec nezabývá, omezuje se na pouhé konstatování, že dovozuje přípustnost svého dovolání z ust. § 237 o. s. ř. . V čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu; dovolání totiž tvoří pouze rekapitulace předchozích řízení, interpretace rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a předestření vlastní skutkové verze žalovaného (žalovaný je zřetelně nespokojen s tím, jak soudy zjistily skutkový stav dané věci, zpochybňuje pravdivost výpovědi svědkyně J. T., vytýká soudům, že neprovedly všechny jím navržené důkazy a dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/2013, který vedl ke zrušení rozsudku, jímž byl odsouzen v trestní věci).
Dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat přípustnost dovolání nad rámec stanovený zákonem (§§ 237 - 239 o. s. ř.). Absence správného údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. Náklady, které vznikly žalobkyni, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání vůbec nevystihuje důvod odmítnutí dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu