33 Cdo 581/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




33 Cdo 581/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Křížkovy schody 67, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 815.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 300/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 18 C 300/2006-102, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 815.392,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 2005 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení je od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005 8,75% ročně, od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 9% ročně, od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, nejpozději však do zaplacení 9,5 % ročně a od 1. 7. 2007 do zaplacení, je ve výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky, platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí prodlení zvýšené o 7% bodů a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum zásadně otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Použití dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci je v případě takového dovolání zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Výtky žalovaného, že soud neprovedl důkaz jeho výslechem jako účastníka řízení a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Žalovaný však pomíjí, že k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu; tedy kdy by šlo o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nejsou ani další námitky žalovaného, neboť podle jejich obsahového vylíčení je lze podřadit jedině pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Při podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení jednotlivých provedených důkazů žalovaný vytkl odvolacímu soudu nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ústící v nesprávný závěr, že žalobce je ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť smlouva o postoupení pohledávky, kterou žalobce uzavřel s F. Ž., je zastřeným právním úkonem ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák. Namítá-li žalovaný nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud přihlédl ke skutkovým tvrzením žalobce, že jeho vůle stejně jako vůle F. Ž. nesměřovaly k uzavření simulovaného právního úkonu, že sám považoval tento právní úkon za nezastřený a že žalobci nechyběl volní akt cedovat , musel by nutně dospět k odlišným právním závěrům, a to že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován a že smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, který žalobce zavazuje (případně relativně neplatným právním úkonem pro tzv. právní omyl, přičemž námitka relativní neplatnosti uplatněna nebyla a ani nemohla být úspěšně uplatněna - § 49a a § 40a obč. zák.). Obdobně je tomu s výtkou směřující proti závěru, že žalovaná pohledávka nezanikla, kterou žalovaný založil na argumentaci, jež má svůj základ ve skutkových námitkách. Tvrzením, že žalobce bez jakéhokoli omezení zmocnil F. Ž. k vymáhání pohledávky a že mu svůj nesouhlas s jednáním F. Ž. neoznámil bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl, prosazuje svůj lastní právní názor, že žalobce je jednáním F. Ž. vázán ve smyslu § 22 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 obč. zák. a že žalovaná pohledávka zanikla.
Zásadní právní význam napadenému rozsudku nelze přiznat ani pro řešení otázky, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., jelikož žalovaný se použití korektivu dobrých mravů dovolává s poukazem na skutkové okolnosti, jež považuje za právně relevantní. Jinými slovy řečeno, žalovaný namítá, že kdyby odvolací soud vzal v úvahu jím tvrzené skutečnosti, musel by dovodit, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Je zřejmé, že i tato námitka je ve skutečnosti uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je vyloučena i pokud jde o námitku, že žalovaný nárok zanikl v rozsahu 10.000,- Kč, které žalovaný poskytl F. Ž. v dobré víře. Žalovaný tím totiž napadá část potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; přípustnost dovolání je tak ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2010

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu