33 Cdo 5584/2015
Datum rozhodnutí: 18.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 142 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



33 Cdo 5584/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. L. R. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 12/2006, o dovoláních žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č.j. 62 Co 322/2015-455, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č.j. 62 Co 322/2015-455, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 6. 8. 2015, č.j. 62 Co 322/2015-455, Městský soud v Praze změnil rozsudek ze dne 18. 9. 2012, č.j. 40 C 12/2006-284, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 656.280,- Kč, tak, že výši nákladů určil částkou 180.230,- Kč, a žalované přiznal proti žalobci náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (40.184,- Kč). Odvolací soud vyložil, že procesně úspěšný účastník sporného řízení má vůči druhému účastníku právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále též jen o.s.ř. ), s tím, že výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 150 o.s.ř., které soudu umožňuje ve výjimečných a zvlášť odůvodněných případech úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Náklady, které žalovaná vynaložila do jednání dne 22. 3. 2011, u něhož teprve uplatnila rozhodnou skutečnost (že stavba evidenčního čísla 117 v katastrálním území K. byla odstraněna), která byla důvodem zamítnutí žaloby, nepovažuje vyjma převzetí a přípravy zastoupení advokátem JUDr. Lubošem Chalupou za účelně vynaložené tak, jak předpokládá § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle odvolacího soudu bylo povinností žalované uvedenou relevantní skutečnost sdělit již ve svém vyjádření k žalobě z 31. 1. 2007, a nikoli založit svoji obranu na skutečnostech (zejména že podpis na smlouvě o budoucí smlouvě není pravý), jejichž prokázání bylo z důkazního hlediska značně komplikované a výsledně i od samého počátku zcela zbytečné . Z uvedeného důvodu odmítl stejně jako ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 8. 2014 i tvrzení žalované, že žalobci musel být stav předmětných nemovitostí znám. Přiznání náhrady nadbytečně vynaložených nákladů by bylo nespravedlivé; proto ani nepříznivé osobní a majetkové poměry žalované a její nepříznivý zdravotní stav přiznání náhrady neodůvodňovaly.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali účastníci dovolání.
Žalobce namítl, že odvolací soud v rozporu se standardní judikaturou i právní teorií při aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. nepřihlédl k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a sice že ze strany žalované šlo o podvodné jednání, pokud s ním 11. 8. 2005 uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí i ohledně neexistující stavby odstraněné nejpozději v roce 2003. Tento podvod byl důvodem jeho neúspěchu ve věci a je důvodem zvláštního zřetele hodným pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů celého řízení (před soudem prvního i druhého stupně). Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila tak, že dovolání žalobce považuje za nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o neúčelnosti úkonů právní služby uskutečněných do uplatnění rozhodné skutečnosti; toto dovolatel podle žalované nezpochybňuje, ale dovolává se pro něj příznivější aplikace § 150 o.s.ř., kterou odvolací soud neřešil a která nebyla na místě s ohledem na její zdravotní stav a minimální příjem. Žalobce spatřuje důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání nákladů v tom, co sám musel vědět (že se jedná o ruinu chaty), neboť desítky let bydlí ob tři domy. Zdůraznila, že žalobce, který v řízení potvrdil, že smlouvu o budoucí smlouvě zhotovil sám, případně jeho právní zástupkyně, je odpovědný za její právní vady; poukázala též na to, že k otázce existence stavby musel být vypracován znalecký posudek.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že neznal žádné skutečnosti svědčící o tom, že stavba z právního hlediska neexistuje, ani že před uzavřením smlouvy probíhalo řízení o odstranění stavby, jinak by smlouvu o budoucí smlouvě neuzavíral. Poukázal také na to, že žalovaná zřejmě až v souvislosti s důkazní situací ohledně pravosti jejího podpisu začala namítat, že nepředložil smlouvu o budoucí smlouvě jako existující hmotněprávní úkon, ale jen čtyři nespojené listy.
Žalovaná napadla dovoláním pouze výrok usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Má za to, že náklady, jejichž náhradu jí odvolací soud odepřel, nelze považovat za neúčelné. Namítala-li od počátku, že smlouvu o smlouvě budoucí nepodepsala a že její podpis byl zfalšován, čímž zpochybnila samotnou existenci právního úkonu, je logické, že důvod absolutní neplatnosti domnělé smlouvy uplatnila, až když po vypracování tří znaleckých posudků z oboru písmoznalectví vyšla najevo obtížnost až nemožnost prokázání nepravosti podpisu. Náklady vzniklé procesně úspěšnému účastníkovi je třeba považovat prosazuje dovolatelka za účelně vynaložené bez ohledu na to, kdy tento účastník namítne skutečnost, na níž je založeno meritorní rozhodnutí, podstatné je, že se tak stalo do okamžiku koncentrace řízení. Znovu upozornila na to, že žalobce musel vědět, že budova byla již před údajným podpisem smlouvy zbourána, a že se nemůže ve svůj prospěch dovolávat absolutní vady smlouvy , kterou sám za účasti svého advokáta zhotovil. Zdůraznila, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že hmotněprávní úkon vznikl, leželo na žalobci; předložil-li k důkazu jako smlouvu o budoucí smlouvě čtyři volné a jednotlivě neparafované listy, je tím bez dalšího vyloučena existence vlastního hmotněprávního úkonu. Pravost každého listu musí prokázat žalobce, jinak je třeba mít za to, že hmotněprávní úkon vůbec nevznikl. Konečně poukázala na délku řízení a počet jednání, v důsledku čehož jí vznikly vysoké náklady právního zastoupení, jakož i na to, že je invalidní důchodkyně, zatímco žalobce je podnikatelem s 50 záznamy v obchodním rejstříku . Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobci uloží povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 549.832,50 Kč, a současně mu uloží povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 o.s.ř. je přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné. Z obsahu spisu vyplývá, že otázka pravosti podpisu žalované na smlouvě o budoucí smlouvě nebyla poté, co tvrdila, že stavba byla zbourána, nadále předmětem dokazování a zůstala nejistá. Skutečnost, že žalovaná i ohledně této stavby uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě (a podle žalobce se tak dopustila podvodného jednání), tak neměl odvolací soud k dispozici a nelze mu proto ani vytýkat, že ji nepovažoval za okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 150 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání pouze se stručným odůvodněním (§ 243f odst. 3, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Dovolání žalované je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§ 237, § 239 o.s.ř.); a je i důvodné.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaného ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
S odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že náklady vynaložené žalovanou v té fázi řízení, kdy se bránila tvrzením, že smlouvu o budoucí smlouvě nepodepsala a že její podpis byl zfalšován, byly nadbytečné, neboť již ve vyjádření k žalobě měla uvést na svoji obranu relevantní skutečnosti. S takovou argumentací by bylo možné se bez dalšího ztotožnit, pokud by dříve uplatněná obrana byla zřejmě nezpůsobilá vést k procesnímu úspěchu žalované (zamítnutí žaloby). K takovému závěru však odvolací soud nedospěl. Pokud jí vytkl, že prokázání skutečností, na nichž založila svoji obranu, bylo z důkazního hlediska značně komplikované , nelze přehlédnout, že i později uvedená podle názoru odvolacího soudu relevantní skutečnost vyžadovala dokazování znaleckým posudkem. Nepovažoval-li odvolací soud za podstatné, že i žalobce musel znát stav předmětných nemovitostí, pak je nezbytné poukázat na to, že stejně jako měla podle odvolacího soudu žalovaná vyhodnotit, že okolnost, v jakém stavu je stavba chaty, povede k jednoduššímu dokazování a zamítnutí žaloby, lze klást k tíži žalobce, že tuto okolnost stejným způsobem, jak je požadováno po žalované, nevyhodnotil již při podání žaloby (a závěr o neexistenci stavby napadl ještě i v dovolání ze 4. 6. 2013). Okolnost, že žalobce stav nemovitostí znal, vyplývá z obsahu spisu; například v podání z 12. 2. 2007 navrhoval důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaná mu předala veškeré klíče, podklady, projekty apod. k předmětným nemovitostem, při jednání před soudem prvního stupně 19. 3. 2007 vypověděl žalobcem navržený svědek Ing. Arch. V. Ch., že si byl prohlédnout nemovitost U B. o výměře asi 900 m , od níž měl žalobce klíče.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně neuvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu i co do řešení otázky naplnění předpokladů pro odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř., z obsahu dovolání, v němž nesouhlasí s tím, že náklady, které vynaložila ve shora uvedené fázi řízení, byly nadbytečné, je zřejmé, že toto právní posouzení odvolacího soudu zpochybnila. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že ustanovení § 150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o.s.ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura dovolacího soudu pokládá za korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení (nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka), relevantní jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013; k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu ustanovení § 150 o.s.ř. v rozporu s tím, co je uvedeno výše již proto, že za důvod zvláštního zřetele hodný považoval (nesprávně dovozenou) nadbytečnost části nákladů vynaložených žalovanou; majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení se navíc nezabýval.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení zbývajících dvou dovolatelkou nastolených otázek; první vychází z předpokladu, že smlouvu o smlouvě budoucí vyhotovil procesně neúspěšný účastník řízení (taková skutečnost však nebyla v řízení zjištěna), a na řešení druhé ( zda lze za existující hmotně právní úkon bez dalšího dokazování považovat spornou smlouvu o smlouvě budoucí ve formě čtyř volných listů s podpisy jen na posledním volném listu neobsahující vlastní obsah smlouvy ) napadené rozhodnutí nespočívá.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.); nepřistoupil přitom ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d písm. b/ o.s.ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu a posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter , nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014, jakož i dřívější rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 30. 6. 2015, č.j. 33 Cdo 4825/2014-438).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2016

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu