33 Cdo 5553/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 5553/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně Pražské plynárenské, a.s. se sídlem v Praze 1, Národní 37, identifikační číslo osoby 601 93 492, zastoupené JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1047/26, proti žalované J. Š., zastoupené Mgr. Jitkou Kalinovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 874/3, o zaplacení 59.397,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 362/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 400/2015-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. března 2015, č. j. 9 C 362/2014-49, uložil žalované zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 18.664,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně od 9. 8. 2012 do zaplacení, dále částku 36.903,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 8. 2013 do zaplacení a částku 3.830,- Kč s úrokem ve výši 8.05 % od 2. 11. 2013 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 400/2015-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Formulace, že vyřešená právní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem ( již dříve ) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaná se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ( jinak ) od odvolacího soudu.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalované spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu