33 Cdo 5545/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



33 Cdo 5545/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 593/10, proti žalovanému SYSTÉM VÝSTAVBY, o. s. družstvo, se sídlem Komárov, Na výsluní 443, identifikační číslo osoby: 257 86 318, zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29/39, o částku 235.437 Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 67/2013, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 19 Co 87/2016-475, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 6 C 67/2013-423, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 292.000 Kč (výrok I.), dále mu uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 258.518,98 Kč žalobci (výrok II.) a částku1.916,47 Kč státu (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 19 Co 87/2016-475, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu do částky 235.437 Kč zamítl, jinak jej ohledně částky 56.563 Kč potvrdil (výrok I.), žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 65.443 Kč (výrok II.), žalobci uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částky 1.544 Kč a 372,- Kč (výrok III.), a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 8.040 Kč (výrok IV.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce (objednatel) a žalovaný (zhotovitel) uzavřeli dne 31. 8. 2010 dvě smlouvy o dílo, v nichž se žalovaný zavázal pro žalobce do 30. 10. 2010 provést rekonstrukci vestavby půdního prostoru a zhotovit vestavbu schodiště do půdního prostoru v bytovém domě za sjednané ceny 723.631 Kč, resp. 82.007 Kč. V obou smlouvách si strany sjednaly pro případ prodlení s dokončením díla smluvní pokutu. Na základě výkladu obsahu smluvního ujednání - pro spotřebitele příznivějšího - odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,05 % denně z finančního plnění objemu dohodnuté ceny; tj. v případě první smlouvy ve výši 361 Kč za každý den prodlení a v případě druhé smlouvy ve výši 41 Kč za každý den prodlení s tím, že nejnižší možná uplatnitelná smluvní pokuta je 1.000 Kč (tzn. u první smlouvy lze smluvní pokutu požadovat až za tři dny prodlení a u druhé za 25 dnů prodlení). Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný v dohodnutém termínu díla nedokončil a žalobci je nepředal. Prodlení s dokončením rekonstrukce vestavby půdního prostoru v délce 139 dnů a s dokončením vestavby schodiště do půdního prostoru v délce 153 dnů zavinil žalovaný, který neprokázal své tvrzení, že k prodlení došlo pro chování žalobce. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut sjednaných v souladu s § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a to ve výši 50.290 Kč a 6.273 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů odvolací soud vycházel z převážné procesní úspěšnosti žalovaného ve věci (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 2 o. s. ř.), avšak poměrnou část náhrady nákladů řízení, na niž mu vzniklo právo, korigoval za použití § 150 o. s. ř. na jednu polovinu; přihlédl k okolnostem případu (žalovaný vystupující v pozici silnější strany spotřebitelského vztahu se měl postarat o jednoznačný a pochybnosti nevzbuzující text smluv, obzvláště za situace, kdy žalobce požadoval doplnit text čl. IX o smluvní pokutě). O nákladech řízení státu rozhodl odvolací soud podle § 148 odst.1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.
Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla v rozsahu 235.437 Kč zamítnuta žaloba (a proti navazujícím nákladovým výrokům) podal žalobce dovolání.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích II. a IV.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen o. s. ř. ), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Žalobce náležitost dovolání - vymezení předpokladů jeho přípustnosti - nesplnil; ve svém podání se otázce naplnění předpokladů přípustnosti dovolání nevěnuje, neuvádí, které ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má za splněné.
Obligatornímu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál ani žalovaný, který ve svém podání pouze uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu . Má-li však být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Takový údaj se však z obsahu dovolání žalovaného nepodává.
Vzhledem k řečenému Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.); v dovolacím řízení totiž nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce ani žalovaný včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že náklady, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalovaného, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť uvedené vyjádření nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2017

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu