33 Cdo 5364/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.





33

Cdo 5364/2007
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců
a) J.

Č.
a
b) I. Č.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému
E. W.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 93/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2005, č. j. 26 Co 308/2005-44, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 15 C 93/2005-23, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení 85.000,- Kč s 10% z částky 50.000,- Kč za každý započatý měsíc počínaje únorem 2005 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 26 Co 308/2005-44, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. 9. 2003 do 31. 3. 2005, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku 95.000,- Kč, v části, jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. 4. 2005 do 23. 5. 2005, tento rozsudek potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. července 2007, č. j. 26 Cdo 159/2006-62, rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 95.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 26 Co 459/2007-75, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. 9. 2003 do 31. 3. 2005, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům za toto období 95.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci půjčili žalovanému bezúročně 50.000,- Kč s tím, že jim tuto částku dne 1. 9. 2003 vrátí v případě, že na ně do 31. 8. 2003 nepřevede své pozemky v katastrálním území D. A. Účastníci si dále sjednali, že pokud žalovaný na žalobce své pozemky nepřevede a půjčenou částku jim v dohodnuté lhůtě nevrátí, zaplatí jim poplatek z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení. Žalovaný na žalobce své pozemky nepřevedl a částku 50.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení jim zaplatil teprve v rámci exekuce dne 31. 3. 2005. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy shodně uzavřely, že vůlí smluvních stran bylo sjednat si pro případ, že žalovaný na žalobce nepřevede své pozemky, ani jim v dohodnuté lhůtě nevrátí půjčenou částku, smluvní pokutu ve smyslu § 544 a 545zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen obč. zák. ). Zatímco soud prvního stupně shledal sankční ujednání neplatným pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), odvolací soud dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty je přiměřená okolnostem případu, tedy tomu, že ačkoli žalobci žalovanému poskytli bezúročnou půjčku na vypořádání jeho vztahů se spoluvlastníky pozemků, on svůj příslib převést na ně tyto pozemky nesplnil, ani jim půjčku dobrovolně nevrátil. Smluvní pokuta měla žalovaného motivovat k tomu, aby v případě, že nesplní příslib převést na žalobce své pozemky, půjčku bezodkladně vrátil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze smlouvy o půjčce vyplývá, že vůlí smluvních stran bylo sjednat pro případ porušení smluvních povinností smluvní pokutu. Namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by vůle smluvních stran směřovala ke sjednání smluvní pokuty. Jeho výpověď neměl soud k dispozici (u jednání soudu prvního stupně nebyl přítomen a v odvolacím řízení v režimu neúplné apelace již nebylo možné jeho účastnický výslech provést), žalobce v žalobě záměrně nespecifikoval titul své pohledávky, posléze požadoval přiznání smluvního úroku z prodlení a nakonec opětovně změnil názor a svůj nárok specifikoval jako smluvní pokutu. Odvolací soud tak vyšel pouze ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, a pochybil při jejím výkladu, neboť bezdůvodně upřednostnil gramatický výklad. Ať již byl účastníky sjednán poplatek z prodlení nebo smluvní pokuta, lze mít zato, že jde o zneužití výkonu práva žalobců a zneužití možností, které připouští zákon . Jistinu včetně příslušenství totiž žalobci vymohli dříve, než byla podána žaloba v dané věci, a žaloba tak směřovala k vynucení uzavření kupní smlouvy. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (obsahové konkretizace); znamená to, že smí přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů uvedených v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vůle účastníků směřovala ke sjednání sankce (v podobě smluvní pokuty) za porušení povinnosti vrátil půjčku v dohodnutém termínu. Žalovaný je přesvědčen, že takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, resp. neplyne z obsahu smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 31. 1. 2003, a jejíž ujednání obsažené v bodě 3 odvolací soud nesprávně vyložil.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V posuzované věci vyšel odvolací soud při zjišťování vůle smluvních stran z obsahu smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 31. 1. 2003. V bodě 3 této smlouvy se uvádí, že pokud žalovaný do 31. 8. 2003 nesplní bod 2 smlouvy (tedy bezprostředně po vypořádání spoluvlastnických vztahů k pozemkům v D. A. tyto pozemky nepřevede na žalobce), je povinen následující den finanční částku 50.000,- Kč žalobcům vrátit, jinak jimi bude účtován poplatek z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky za každý započatý měsíc.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

S přihlédnutím k uvedeným závěrům odvolací soud v daném případě nepochybil, jestliže dovodil, že vůlí smluvních stran bylo sjednat si sankci za porušení smluvní povinnosti žalovaného. I když účastníci jako právní laici ve smlouvě hovoří o poplatku z prodlení , je jejich ujednání obsažené v bodě 3 smlouvy nutno vykládat logicky a systematicky (tj. v komplexu) tak, že zamýšleli sankcionovat prodlení žalovaného jako dlužníka. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že případy, které lze sankcionovat poplatkem z prodlení, jsou v občanském zákoníku taxativně vymezeny, a plnění z půjčky mezi ně nepatří. Muselo tudíž jít o jiný typ sankce, která směřovala k motivaci včasného vrácení půjčky dlužníkem, a tím může být pouze smluvní pokuta (zajišťovací prostředek upravený v ustanoveních § 544 a 545 obč. zák.), jíž lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká peněžitého či jiného plnění. Zákon pak nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované pod Rc 6/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí). Protože odvolací soud nepochybil při výkladu inkriminovaného smluvního ujednání, jeho zjištění, že vůle smluvních stran směřovala ke sjednání sankce v podobě smluvní pokuty, má oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s .ř. není naplněn.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání obsažené v bodě 3 smlouvy ze dne 31. 1. 2003 není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), resp. že výkon práva žalobců na smluvní pokutu se nepříčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní povinnosti. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Smluvní pokuta tedy plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci uhrazovací spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku a výše.

K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, příp. v rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněném zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005). V těchto rozhodnutích dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou procentní denní či měsíční sazbu smluvní pokuty. Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud navíc dospěl k závěru, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době. Tyto závěry odvolací soud při zohlednění okolností daného případu plně respektoval a jeho závěr, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je správný. Zcela lichá je námitka žalovaného, že výkon práva žalobců měl být správně shledán jako příčící se dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč zák.) proto, že žaloba o zaplacení smluvní pokuty byla podána teprve poté, kdy jistinu včetně příslušenství žalobci na žalovaném již dříve vymohli . Obecně je přijímána zásada pacta sunt servanta. Skutečnost, že dlužník svůj dluh již uhradil, nikterak nebrání věřiteli v tom, aby samostatně uplatnil nárok na smluvní pokutu, jíž byl tento dluh zajištěn. V posuzovaném případě žalovaný žalobcům nevrátil půjčený finanční obnos včas, žalobcům tudíž vzniklo podle smlouvy právo na smluvní pokutu a nelze považovat za nemravné, že toto právo uplatnili u soudu. Navíc ke dni podání žaloby o zaplacení smluvní pokuty nebyl zajištěný dluh žalovaným uhrazen; žaloba byla podána 12. 1. 2005 a žalovaný dluh uhradil teprve 31. 3. 2005 v rámci exekuce.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevynaložili žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovanému právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. ledna 2010


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu