33 Cdo 5342/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 5342/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 31, proti žalovaným 1/ MVDr. J. Š. a 2/ B. Š. , zastoupeným JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, o zaplacení 3,218.823,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 1364/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 5. srpna 2008, č. j. 36 Co 172/2007-226, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Štěpána Maška, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 5. srpna 2008, č. j. 36 Co 172/2007-226, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen (v pořadí sice již druhý, výsledkem však shodný) rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. ledna 2007, č. j. 9 C 1364/2002-201, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,218.823,- Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Nelze přisvědčit názoru žalobce, že v dané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Je pravdou, že pro posouzení, zda jde o měnící či potvrzující rozsudek, není samo o sobě významné, jak odvolací soud rozhodl ve svém výroku, nýbrž rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V dané věci posoudily soudy obou stupňů práva a povinnosti v právních vztazích shodně, tj. dospěly k závěru, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty; na tom nemění nic skutečnost, že soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl úvahou o rozporu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy, a odvolací soud v důsledku posouzení ujednání o smluvní pokutě jako neplatného pro nedostatek písemné formy.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat zásadně jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Bez významu je tudíž výtka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tato výtka je navíc uplatněna bez toho, že by žalobce v dovolání obsahově vylíčil, v čem naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. shledává (činí tak pouze obecným odkazem na uvedené ustanovení).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud navzdory právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné pro nedostatek písemné formy, aniž poučil účastníky řízení ve smyslu § 118a o. s. ř. Tuto výhradu lze podřadit pouze dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř., jímž lze vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, nemohou přípustnost dovolání založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tak tomu v dané věci není.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce vyjádřil svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž obsahově vylíčil, v čemž shledává jeho pochybení. Obsáhle pouze popsal vývoj řízení s akcentem na skutečnost, že v předchozích rozhodnutích žádný ze soudů neposoudil ujednání účastníků o smluvní pokutě jako neplatné pro nedostatek písemné formy tak, jak nyní dovodil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku. Je na místě připomenout, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na podkladě úvahy, že smlouva o dílo, která obsahovala ujednání o smluvní pokutě, nebyla uzavřena v písemné formě (nevznikla), neboť ačkoli byl návrh smlouvy určen oběma žalovaným, podepsán (resp. přijat) byl toliko žalovaným; u písemného právního úkonu je přitom právně významná vůle účastníků vyjádřená v písemném textu. Oprávněnost námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, tak nelze přezkoumat, neboť v otázce rozsahu dovolacího přezkumu je dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými důvody v intencích jejich obsahového vylíčení. Sluší se pouze připomenout, že dovolává-li se žalobce zásadního právního významu napadeného rozsudku s odůvodněním, že v něm řešená právní otázka není soudy rozhodována jednotně, přehlíží, že Nejvyšší soud se k otázce přijetí návrhu na uzavření smlouvy určenému více osobám jen jednou z nich již opakovaně vyjadřoval (srov. např. rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, či ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 533/2005, publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 5405).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k výsledku řízení uložil dovolací soud žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 13.000,- Kč (§ 8, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.660,- Kč představující daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu