33 Cdo 5336/2008
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




33 Cdo 5336/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 9, Běluňská 68, o zaplacení částky 491.623,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 65/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 28 Co 38/2008-86, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Kulhavého, advokáta se sídlem Praha 2, Legerova 44.

O d ů v o d n ě n í: Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 28 Co 38/2008-86, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2007, č. j. 27 C 65/2007-40, ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 491.623,- Kč a v nákladovém výroku, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaným zpochybněná otázka platnosti dohody o právním zastupování z pohledu určitosti v ní vyjádřeného projevu vůle ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (námitkami, že je z hlediska svého obsahu a data uzavření nesrozumitelná) má význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; navíc nepatří mezi ty, které dovolací soud dosud neřešil, a odvolací soud nastolenou právní otázku posoudil v souladu s hmotným právem (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71, dále ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000). Obdobně je tomu s výhradou k závěru, že výkon práva žalobce na úhradu smluvené odměny za poskytnuté právní služby není pro její nepřiměřenost v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Ani ta není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež vyplývají z obsahu konkrétní smlouvy uzavřené účastníky; závěry učiněné v této věci tak nelze zobecnit a využít je pro řešení jiných případů. Kromě toho výklad pojmu dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Výtka, že odvolací soud neprovedl důkazy, které žalovaný předkládal, a jež posléze ve spisu chyběly (smlouva o sjednání odměny a další), naplňuje dovolací důvod podle § 241a dost. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 24. listopadu 2010

JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu