33 Cdo 5313/2016
Datum rozhodnutí: 06.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 5313/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) V. R. , a b) L. N. , obou zastoupených JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, proti žalovanému E. D. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, o zaplacení 2.000 EUR, 3.000 USD, 300 EUR a 70.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 118/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016, č. j. 19 Co 181/2016-327, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.058 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vendelína Mihalika, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. prosince 2015, č. j. 25 C 118/2013-290, zamítl žalobu, jíž se žalobce V. R. domáhal po žalovaném zaplacení 2.000 EUR se 7,5 % úroky z prodlení od 2. 8. 2012 do zaplacení a 3.000 USD se 7,5 % úroky z prodlení od 2. 8. 2012 do zaplacení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni L. N. do tří dnů od právní moci rozsudku 300 EUR se 7,05 % úroky z prodlení od 4. 3. 2013 do zaplacení a 70.000,- Kč se 7,05 % úroky z prodlení od 4. 3. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 19 Co 181/2016-327, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem V. R. a žalovaným změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci V. R. 2.000 EUR se 7,5 % úroky z prodlení od 2. 8. 2012 do zaplacení a 3.000 USD se 7,05 % úroky z prodlení od 22. 11. 2013 do zaplacení, jinak jej v této části potvrdil; ve vztahu mezi žalobkyní L. N. a žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni L. N. přiznal úroky z prodlení ve výši 7,05 % z částek 300 EUR a 70.000 Kč od 19. 9. 2013 do zaplacení, jinak jej v této části potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, případně aby jej jako nedůvodné zamítl. Zdůraznili, že žalovaný v dovolání nevylíčil podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a jeho dovolací námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, resp. proti způsobu hodnocení důkazů.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalovaný za splněné. Formulace, že odvolací soud posoudil právní otázku jinak, než jak by měla být posouzena dovolacím soudem , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaný se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ( jinak ) od odvolacího soudu.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že žalovaný v dovolání ani neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť svými dovolacími námitkami napadá výhradně skutková zjištění a výsledky a způsob hodnocení důkazů odvolacího soudu. Rozsáhle rekapituluje skutkový děj a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil v řízení provedené důkazy a nezhodnotil nezávisle jednotlivá tvrzení a provedení důkazů . Prosazuje vlastní skutkovou verzi a prezentuje odlišné důvody jednotlivých plateb žalobců žalovanému, než jaké zjistil odvolací soud. Současně odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k důkazům svědčícím v neprospěch žalobců. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že námitku nepravosti podpisu, resp. listin, nekonfrontoval se znaleckým posudkem, přehlíží, že k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková,
předsedkyně senátu