33 Cdo 5296/2014
Datum rozhodnutí: 21.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 5296/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Dr. Z. K. , zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 12/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2014, č. j. 19 Co 140/2014-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.606,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Vlka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. července 2014, č. j. 19 Co 140/2014-133, potvrdil rozsudek ze dne 16. října 2013, č. j. 10 C 12/2012-86, jímž Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 5.000.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jí formulovaných otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice ohlásila dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že závazek žalovaného z titulu předmanželské smlouvy zanikl splněním, její námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z provedených důkazů (které zevrubně rozebírá) vyplynulo, že žalovaný nemohl plnit (a neplnil) s úmyslem splnit svůj závazek z předmanželské smlouvy; v souvislosti s tím soudům vytýká způsob, jakým hodnotily výpověď žalovaného v řízení o určení výchovy a výživy nezletilých dětí účastníků, a na základě vlastního hodnocení dalších, v řízení provedených, důkazů hodnotí pohnutky, které žalovaného vedly k převodu 5.000.000,- Kč na její bankovní účet. Veškeré dovolací námitky pak staví na vlastní skutkové verzi, že žalovaný v okamžiku plnění nevěděl, na který z několika svých současně existujících závazků vůči žalobkyni plní, a teprve o rok později určil, že plnil na závazek vyplývající z předmanželské smlouvy. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na zjištění, že žalovaný od počátku vědomě plnil svůj závazek z titulu předmanželské smlouvy, a to přímo na žádost žalobkyně. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalobkyně v tomto směru v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Rovněž námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004), je založena na vlastní skutkové verzi žalobkyně, totiž že žalovaný měl v době plnění vůči ní více závazků. Skutkového charakteru je pak také výtka, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil pohnutky žalovaného (nevzal v úvahu, že šlo o snahu udobřit si manželku darem a zabránit rozvratu rodiny) a v důsledku toho správně nevyhodnotil vztah mezi účastníky jako darovací smlouvu. Bezvýznamné jsou pak úvahy žalobkyně, jak by byla situace řešena v případě, kdy by nezaniklo manželství účastníků. Předně, k této situaci nedošlo (odvolací soud vyšel ze zjištění, že se účastníci po vánocích 2009, tj. 2 až 3 měsíce po té, co žalobkyně žalovanému oznámila svůj úmysl od něho odejít a co jí žalovaný na její žádost poskytl 5.000.000,- Kč, dohodli na odluce a že žalobkyně se pak skutečně od žalovaného odstěhovala) a nadto žalobkyně tuto námitku opět spojuje s výtkou, že soudy nesprávně vyhodnotily vůli žalovaného projevenou v okamžiku poskytnutí plnění.
Dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak uplatněn nebyl.
Námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, se dovolací soud nezabýval, jelikož odvolací soud ve svém rozhodnutí (na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož rozsudek dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat) tento rozsudek Nejvyššího soudu vůbec nereflektoval. Neučinil-li odvolací soud v tomto směru žádný závěr, nemůže být - logicky vzato - absentující posouzení podrobeno dovolacímu přezkumu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 21. ledna 2015 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu