33 Cdo 529/2012
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 529/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 11, proti žalovanému L. H. , zastoupenému Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na královně 862, o 350.000,- Kč s příslušenstvím a o 19.210,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 123/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, č.j. 55 Co 264/2011-70, takto :

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.197,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Miloše Tomse, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek (pro uznání) ze dne 22. 11. 2010, č.j. 41 C 123/2010-35, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč s 0,05% úroky z prodlení od 1. 2. 2010 do zaplacení, částku 340.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8% ročně od 1. 2. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 22. 11. 2010 a dále od 23. 11. 2010 do zaplacení pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, a částku 19.210,- Kč (smluvní pokutu). Z žalobních tvrzení odvolací soud zjistil, že účastníci smlouvou o půjčce z 27. 10. 2009 sice sjednali úrok z prodlení ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení , ovšem žalobce žalobním petitem požadoval nižší úroky z prodlení; petit totiž formuloval tak, že požaduje úrok z prodlení ve výši 0,05% od 1. 2. 2010 do zaplacení. Z toho vyplývá, že předmětem řízení byly roční úroky z prodlení, což je v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Soud prvního stupně proto nepochybil, vyzval-li žalovaného podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), k vyjádření; za situace, kdy tak ve stanovené lhůtě neučinil, měl všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítl, že soud prvního stupně nesměl rozhodnout rozsudkem pro uznání, trpěla-li žaloba vadami. Přestože se účastníci dohodli na úrocích z prodlení ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení , požadoval žalobce úroky z prodlení ve výši 0,05% od 1. 2. 2010 do zaplacení, aniž by uvedl, k jakému časovému období se údaj o výši úroku z prodlení vztahuje zda požaduje jmenovaný úrok denně, měsíčně, ročně nebo jinak . Převzetím takového neurčitého a nejasného petitu do výroku znamená, že rozhodnutí soudu prvního stupně je materiálně nevykonatelné. Rozsudek pro uznání pokračuje žalovaný neměl soud prvního stupně vydat i proto, že ve věci nebylo možné uzavřít a schválit smír. Sjednání úroků z prodlení ve výši 0,05% za každý den prodlení (což představuje roční úroky ve výši 18,25%) je v občanskoprávních vztazích neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39, § 517 odst. 2 obč. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten je ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Otázky, které žalovaný nabídl k přezkumu, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Není pochyb o tom, že předpokladem vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř. a následně i rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) je žaloba, která netrpí takovými vadami, jež by bránily pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2411/2007). Uplatnil-li žalobce úroky z prodlení, aniž jejich procentní výši vázal na konkrétní časové období, není žalobní petit vadný a rozsudečný výrok jej přejímající je materiálně vykonatelný; je totiž zřejmé, že jde o úroky z prodlení s plněním peněžitého dluhu v občanskoprávním vztahu (z půjčky podle § 657 obč. zák.). V takovém případě platí úprava obsažená v § 517 odst. 2 obč. zák. odkazující na nařízení vlády č. 142/1994 Sb., které výši úroků z prodlení spojuje vždy s ročním obdobím (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 47/2005). Ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2006 dohodnout v občanskoprávních vztazích výši úroků z prodlení jinak, než stanoví prováděcí právní předpis; to však věřiteli nebrání jak správně uvedl odvolací soud domáhat se v soudním řízení po dlužníkovi zaplacení jen části příslušenství z dlužné jistiny.
Protože žalobce bez ohledu na to, co bylo ve smlouvě o půjčce z 27. 10. 2009 stran příslušenství ujednáno (a co v rámci rozhodujících skutečností tvrdil v žalobě), uplatnil v řízení úroky z prodlení ve výši nepřekračující zákonný limit stanovený pro občanskoprávní vztahy, neobstojí námitka rozporu případného smíru s právními předpisy (§ 99 odst. 2, § 114b odst. 1, § 153a odst. 3 o.s.ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 9.780,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.117,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 30. května 2013

JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu