33 Cdo 5261/2009
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: čl. 16 odst. 1 předpisu č. 274/2001Sb., čl. 16 odst. 5 předpisu č. 274/2001Sb., čl. 107 odst. 1 obč. zák.




33 Cdo 5261/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Vodohospodářské společnosti Vrchlice-Maleč, s. r. o. se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, identifikační číslo 46356967, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, Palác YMCA, proti žalovanému RNDr. J. H. , zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí W. Churchilla 2, o zaplacení 30.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 317/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2009, č. j. 28 Co 107/2009-154, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 11 C 317/2004-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.600,- Kč, co do částky 30.815,- Kč včetně příslušenství z částky 34.415,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 3. června 2005, č. j. 11 C 317/2004-28, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 13. února 2006, č. j. 28 Co 497/2005-50, pro nedostatečná skutková zjištění a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že v období od 3. 2. 1998 do 31. 5. 2002 byl žalovaný jediným vlastníkem domu v Č., (odběrné místo č. 480220), kam žalobkyně dodávala pitnou vodu a odkud odváděla odpadní vody. Podle odečtové karty byl k 13. 10. 1999 evidován stav vodoměru 30 m vody a k 30. 5. 2002 byl zachycen stav 1.664 m vody. Z důvodu nepřístupnosti objektu nebyl v tomto období prováděn odpočet. Na základě těchto údajů žalobkyně vyúčtovala žalovanému částku 61.506,- Kč za vodné a stočné, kterou v důsledku uznané havárie vodovodního řádu v domě v únoru 2002 snížila o částku 27.090,90 Kč představující veškeré stočné; spornou částku žalovaný dosud nezaplatil. Jelikož účastníci neuzavřeli smlouvu o dodávce vody, posoudil soud prvního stupně jejich vztah jako tzv. bezesmluvní odběr vody podle § 25 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně porušila svoji povinnost fakturace podle § 18 vyhlášky č. 154/1975 Sb., o fakturování a placení dodávek neinvestiční povahy, neboť za dobu od 13. 10. 1999 nezaslala žalovanému žádnou fakturu. V únoru 2002 došlo v odběrním místě k havárii vodovodního potrubí, přičemž podle znaleckého posudku došlo k bezprostřednímu úniku vody 180,1 m v ceně 3.600,- Kč. Tuto částku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni, zatímco ve zbytku její nárok zamítl se závěrem, že ve vymezeném období nebyl dům prokazatelně obýván, a proto je vyloučeno, aby došlo k tak výrazné spotřebě vody (mimo zjištěnou havárii).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2009, č. j. 28 Co 107/2009-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.815,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 21. 10. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a zopakoval, že v posuzovaném období žalobkyně dodávala z veřejného vodovodu do objektu ve vlastnictví žalovaného vodu bez uzavřené smlouvy. Pokud jde o množství dodané vody, to je dáno zachyceným stavem vodoměru. Zdůraznil, že v rozhodné době měly dodávky vody z veřejných vodovodů z hlediska právní úpravy dvojí režim byly regulovány jednak předpisem veřejnoprávním (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách), jednak cestou soukromoprávní (prodej a koupě vody jako věci). Uvedené sepětí se projevilo ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., která je sice prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., ale současně v části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, jež provozují veřejné vodovody a vodu jimi dodávají, a spotřebiteli; o tom, že jde o soukromoprávní úpravu, svědčí i znění § 40 vyhlášky č. 185/1988 Sb. Z propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy odvolací soud uzavřel, že dodávky vody se sice zásadně řídily soukromoprávními předpisy občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatnil pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároku, odpovědnostní vztahy). Se zřetelem k tomu, že úplata za odběr vody z veřejného vodovodu je upravena zvláštním předpisem, vyplývá, že se neuplatní obecná úprava institutu bezesmluvního obohacení. Z uvedeného vyplývá závěr o povinnosti žalovaného zaplatit za vodu dodanou žalobkyní do nemovitosti v jeho vlastnictví. Námitku, že žalobkyně mohla odpojit předmětnou nemovitost od veřejného vodovodu, nepovažoval za podstatnou. Odvolací soud shrnul, že množství dodané vody činilo podle znaleckého posudku za 5 měsíců, kdy byl dům užíván jednou osobou 19,17 m; množství vody vyteklé při havárii v únoru 2002 po dobu 48 hodin stanovila znalkyně v rozmezí 180 600 m, množství vody uniklé v důsledku malé netěsnosti potrubí, které se později rozšířilo a projevilo se jako havárie, určila 1.080 m. Takto došlo k průtoku naměřeného množství vody v účtovaném období přes vodoměr v rozsahu 1.634 m vody. Splatnost žalované č ástky nastala dnem 20. 10. 2002, a byla-li žaloba podána u soudu 8. 12. 2004, není její nárok promlčen.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky promlčení práva žalobkyně. Prosazuje názor, že právo na zaplacení vodného a stočného v případě bezesmluvního odběru vody podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve znění vyhlášky č.185/1988 se promlčuje podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté promlčecí době a nikoliv v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., neboť zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ani citovaná vyhláška neobsahují speciální úpravu promlčení. Pro souzenou věc to znamená, že soudy měly aplikovat právní úpravu promlčení vztahující se k nejbližšímu institutu, kterým je bezdůvodné obohacení. Neoprávněný odběr je totiž svou podstatou bezdůvodným obohacením, u kterého pouze citovaná vyhláška určuje, jak se má náhrada vypočítat . Právo žalobkyně by bylo promlčeno i v případě obecné tříleté promlčecí doby a to zčásti nebo i zcela. Počátek běhu promlčecí doby je třeba vztáhnout k objektivní skutečnosti, tj. k okamžiku, kdy žalobkyně mohla vystavit fakturu za odběr vody. Nepovažuje za správný její postup v situaci, kdy odběr vody za období let 1999 až 2002 provedla souhrně až v roce 2002. Žalovaný má zato, že tvrzení, že jí bylo znemožněno provádět odpočty, nebylo prokázáno. Provedení odečtu bylo navíc nadbytečné v situaci bezesmluvního odběru. Je přesvědčen, že promlčecí doba musela začít běžet dříve a nikoli až po splatnosti faktury č. 3233712; v okamžiku podání žaloby (8. 12. 2004) muselo být proto promlčeno právo na zaplacení vodného a stočného do prosince 2001. Není srozuměn se závěrem znaleckého posudku Doc. Ing. I. Č., že reálný průtok vody v období od 13. 10. 1999 do 30. 5. 2002 ve výši 1.634 m3 byl z části tvořen únikem vody v koupelně z potrubí v rozsahu 1.080 m3. Toto zjištění nemá podle něj oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká, že podle § 25 odst. 1 citované vyhlášky měla být výše úhrady stanovena technickým propočtem a nikoli podle odběru zjištěného vodoměrem. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen o. s. ř. )]., není důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalovaný byl v období od 3. 2. 1998 do 30. 5. 2002 jediným vlastníkem domu v Č. (odběrné místo č. 480220), kam žalobkyně dodávala pitnou vodu a odkud odváděla odpadní vody bez smlouvy o dodávce vody, přičemž odběr vody měřila osazeným vodoměrem. Stav odběru vody v období od 3. 2. 1998, kdy byl osazen nový vodoměr č. 13-21629789-98, do 11. 9. 2002, kdy v důsledku změny vlastníka byl vodoměr vyměněn a nahrazen vodoměrem č. 13-215692278-02, zachycuje karta odběru pro odběrné místo č. 480220. Podle v ní zachycených záznamů docházelo k odečtu stavu vodoměru v období od 3. 2. 1998 do 13. 10. 1999 přibližně v tříměsíčních intervalech a k datu 13. 10. 1999 byl zaznamenán stav vodoměru ve výši 30 m3; v období od 12. 4. 2000 do 9. 7. 2002 je vykazována spotřeba 0 m3. V domě bydleli původně rodiče žalovaného H. a F. H., jimž byly odběry vyúčtovávány (faktury byly vystavovány na F. H., jenž byl uveden v kartě odběru jako plátce). H. H. zemřela v březnu 1999 a otec žalovaného byl od února 2000 dlouhodobě hospitalizován; od té doby nebyl dům nikým obýván a přívod vody nebyl uzavřen. Po dobu života rodičů žalovaného měla klíče od domu k dispozici svědkyně M. P., která je po jejich smrti odevzdala žalovanému a do domu již přístup neměla. V únoru 2002 došlo k havárii vnitřního vodovodního potrubí. Přivolaný zaměstnanec žalobkyně v té souvislosti uzavřel pouze uzávěr vodovodní přípojky. Uvnitř domu nebyl, neboť dům nebyl přístupný. V souvislosti s prodejem rodinného domu společnosti INTELKOM IMC. spol. s r. o. smlouvou ze dne 30. 5. 2002 došlo dne 11. 9. 2002 ke zjištění konečného stavu vodoměru ve výši 1.634 m3. Při dvou zpracovaných variantách pravděpodobnosti spotřeby vody považovala soudem ustanovená znalkyně Doc. Ing. I. Č. za reálné, že došlo k průtoku naměřeného množství vody přes vodoměr v rodinném domě čp. 769 v uvažovaném časovém období, tj. od února 2000 do 30. 5. 2002.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na zaplacení vodného není promlčeno. Má zato, že počátek běhu promlčecí doby je třeba vztáhnout k okamžiku, kdy žalobkyně mohla (a měla) vystavit fakturu za odběr vody a že promlčecí doba tak nezačala běžet až v souvislosti se splatností faktury č. 3233712.
Právní úprava dodávek vody z veřejných vodovodů byla v období od 1. 4. 1975 do 1. 1. 2002 provedena zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, a vyhláškou ministerstva lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích; citovaný zákon byl nahrazen zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a s účinností od 1. 1. 2002 dodávka vody z veřejných vodovodů nově podléhá režimu zákona č. 274/2001, Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen zákon o vodovodech a kanalizacích ).
Podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002 tzv. bezesmluvní odběr zakládal právní vztah na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, uveřejněný ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C.H.Beck, a ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2562/2000); v okamžiku, kdy se žalovaný stal výlučným vlastníkem domu, vznikla mu povinnost platit žalobkyni vodné a stočné za dodávku vody z veřejného vodovodu a za odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací (§ 37 odst. 1 citované vyhlášky). Závazkový vztah v tomto případě vznikl na základě zákonné skutečnosti (odběru vody bez uzavřené smlouvy).
Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů ve shora citovaném znění ukládá povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem, s tím, že tato povinnost musí být splněna do 31. 12. 2003. Neupravuje již tzv. bezesmluvní odběr a jakýkoliv odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy prohlašuje za neoprávněný (§ 10 odst. 1 a 2). V souladu s § 16 odst. 1 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích prosazuje zásadu, že množství odebrané vody se měří vodoměrem a takto zjištěný odběr je základem pro vyúčtování dodávky vody. Pouze v případě, kdy vodoměr není osazen, způsob určení množství odebrané vody určuje prováděcí předpis [viz vyhláška Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)].
Pro určení počátku běhu promlčecí doby a režimu, kterým se její běh bude řídit, je rozhodující určení skutkových okolností, za nichž počala běžet a které určují podle jaké právní normy je nutno její běh posuzovat.
Právní úprava úplaty za odběr vody z veřejného vodovodu pro nemovitost napojenou na tento veřejný vodovod do 31. 12. 2001 vycházela mimo případů odběrů založených smlouvou i z bezesmluvního odběru (tj. z existence právního vztahu založeného na základě právní skutečnosti), a v takových případech se neuplatnila obecná úprava institutu bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1003/2003, ze dne 30. května 2001 sp. zn. 33 Cdo 2562/2000, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, ze dne 26. listopadu 2003 sp. zn. 33 Odo 273/2002, a usnesení ze dne 29. července 2004, sp. zn. 33 Odo 269/2004). Jednoznačným důsledkem tohoto závěru je neaplikovatelnost ustanovení § 107 obč. zák. upravující promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a promlčení práva na zaplacení úplaty za odběr vody podle § 101 obč. zák. v období do 31. 12. 2001. Zákon č. 274/2001 Sb. však již neumožňuje vznik právního vztahu odběru vody a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací na základě právní skutečnosti (samotného bezesmluvního odběru), nýbrž podle § 8 odst. 5 ukládá povinnost uzavřít o tom písemnou smlouvu, a odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy prohlašuje za neoprávněný, což znamená, že plnění, kterého se odběrateli bez smlouvy dostane, nutně představuje bezdůvodné obohacení, které musí vydat. V těchto případech tak k promlčení dochází za podmínek § 107 obč. zák, podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).
Pro právo na vydání bezdůvodného obohacení je tak stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní (odst. 1) a objektivní (odst. 2). Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. února 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Naproti tomu pro počátek tříleté (popř. desetileté) objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. V situaci, kdy se v řízení nepodařilo prokázat, že k bezdůvodnému obohacování žalovaného docházelo postupně v jednotlivých letech dílčími odběry, se zřetelem k tomu, že dům nebyl obydlen, přičemž se podařilo zjistit jen stav vodoměru k 13. 10. 1999, a jeho konečný stav v roce 2002, může být o věci rozhodnuto jen za použití pravidla o důkazním břemenu.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst.1větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Taková situace nastala v souzené věci. Žalobkyně totiž zjistila rozsah odběru vody až dne 11. 9. 2002 v souvislosti se změnou vlastníka domu čp. 769. V období let 1999 2002 žalobkyně neprováděla odpočty spotřeby vody z důvodu neobydlenosti a nepřístupnosti domu. Jestliže od uvedeného okamžiku začala běžet subjektivní promlčecí doba, pak pro zjištění počátku běhu objektivní promlčecí doby, tj. zjištění, které může mít příznivé procesní důsledky pro žalovaného v podobě úspěšnosti námitky promlčení, nenabídl žalovaný žádná konkrétní tvrzení, že k jeho bezdůvodnému obohacování došlo již v období před prosincem 2001. Nezbývá než přijmout závěr, že okamžik vzniku bezdůvodného obohacení spadá do období roku 2002 a že žalovaný neunesl důkazní břemeno o jiném počátku běhu této objektivní (objektivně zjištěné) lhůty.
Byla-li žaloba podána dne 8. 12. 2004, není právo žalobkyně promlčeno. Se zřetelem ke shora podanému výkladu se žalovaný mýlí, dovozuje-li, že promlčecí doba začala běžet od okamžiku, kdy mu žalobkyně mohla v letech 1999 2002 vystavit fakturu za odběr vody, neboť v tomto období nevěděla o vzniku bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud se tak při posuzování otázky promlčení nedopustil žádného pochybení, a jeho rozhodnutí je v tomto směru správné.
Uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci představuje výhrada žalovaného vůči způsobu určení výše sporné částky, neboť místo určení rozsahu odebrané vody technickým propočtem podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. použil údaje o odběru zjištěného vodoměrem. Jelikož jediný objektivní údaj o výši spotřebované vody se podařilo zjistit až v roce 2002, tj. za účinnosti zákona č. 274/2001 Sb., přičemž žádné ustanovení tohoto zákona neupravuje otázku bezesmluvních odběrů prováděných do 31. 12. 2001 a po 1. 1. 2002 takové odběry vody prohlašuje za neoprávněné [§ 10 odst. 1 písm. b)], je potřeba právní vztah mezi účastníky řízení vypořádat podle platné právní úpravy.
Podle § 2 odst. 5 věty prvé před středníkem zákona o vodovodech a kanalizacích, odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak.
Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích neoprávněným odběrem vody z vodovodu je odběr bez uzavřené smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní.
Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace je vypouštění bez uzavřené smlouvy o odvádění odpadních vod.
Podle § 10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích odběratel je povinen nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a 2 vlastníkovi vodovodu, pokud ve smlouvě uzavřené podle § 8 odst. 2 není stanoveno, že náhrada vzniklé ztráty je příjmem provozovatele; způsob výpočtu těchto ztrát stanoví prováděcí právní předpis.
Podle § 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích množství dodané vody měří provozovatel vodoměrem, který je stanoveným měřidlem v souladu se zvláštními právními předpisy. Vodoměrem registrované množství dodané vody je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody.
Podle § 16 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích způsob určení množství odebírané vody, není-li osazen vodoměr, stanoví prováděcí právní předpis.
Se zřetelem k předchozím závěrům nelze výši částky, kterou má žalovaný zaplatit, vypočítávat za použití vyhlášky č. 144/1978 Sb., která jednak již v roce 2002 neplatila, neboť byla zrušena vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ale zejména proto, že v domě žalovaného bylo umístěno měřící zařízení (vodoměr), které měřilo spotřebu vody. Podle zákona č. 274/2001 Sb. totiž i v případech, kdy jde o neoprávněný (bez řádné smlouvy uskutečněný) odběr se množství dodané vody měří vodoměrem a takto zjištěný stav je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody (§ 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích). Jen v případech, kdy vodoměr osazen není, stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 428/2001 Sb.) způsob určení množství odebírané vody (§ 16 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích). Z uvedených závěrů odvolací soud vycházel a ani takto vymezenou výhradou nebyl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasem se závěry znaleckého posudku doc. Ing. I. Č., podle nichž je reálný průtok vody v období od 13. 10. 1999 do 30. 5. 2002 ve výši 1.634 m3 s tím, že byl z části tvořen únikem vody v koupelně z potrubí v rozsahu 1.080 m3 dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3, jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Pro rozhodnutí věci nebyly podstatné příčiny, které se promítly do množství spotřebované vody, nýbrž se zřetelem k tomu, že odběr byl zaznamenán vodoměrem, údaje na něm uvedené. Znalecký posudek nebyl zpracován za účelem určení množství odebrané vody, nýbrž jeho smyslem bylo ověřit technologickou (reálnou) možnost odběru vodoměrem zachyceného množství vody. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně, neboť výtka nesprávného skutkového zjištění se netýkala podstatné okolnosti z hlediska hmotného práva.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. února 2012


JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu