33 Cdo 5240/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.







33 Cdo 5240/2009


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
JOFO s. r. o.
se sídlem v Praze 10, Stránčická 45/177, identifikační číslo 63073447, proti žalovaným
1)

Gardener s. r. o.

(
dříve

Vivai Piante International

s. r. o.)

se sídlem v Olomouci, Kosmonautů 1085/6, identifikační číslo 25822764, a
2) Mgr. P. S.
, zastoupeným Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o zaplacení částky 1,079.512,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 136/2009, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2009, č. j. 4 Cmo 367/2009-66, takto:


Dovolání
se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. října 2009, č. j. 4 Cmo 367/2009-66, potvrdil usnesení ze dne 8. července 2009, č.j. 37 Cm 136/2009-48, kterým Krajský soud v Ostravě připustil, aby namísto dosavadní žalobkyně LOCI Interier s. r. o

se sídlem v Praze 4, Jarníkova 1889/11,

identifikační číslo 26499142, vstoupila do řízení JOFO s. r. o. se sídlem v Praze 10, Stránčická 45/177, identifikační číslo 63073447.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva ze dne 6. 1. 2009, jíž společnost LOCI Interier s. r. o. postoupila pohledávku za nimi společnosti JOFO s. r. o., je právní skutečností, která je způsobilá mít za následek převod práva nebo povinností. Prosazují názor, že předmětnou postupní smlouvou nemohlo dojít k převodu pohledávky, neboť je absolutně neplatná. Nerespektuje totiž ujednání obsažené v dohodě, kterou uzavřeli s LOCI Interier s. r. o. (s původní žalobkyní), jímž vyloučili možnost postoupení pohledávky, byla uzavřena v době, kdy původní žalobkyně byla omezena tzv. generálním inhibitorem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu, a odporuje § 111 insolvenčního zákona i § 526 obč. zák. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují v tom, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepostupoval podle § 120 o. s. ř., resp. neprovedl důkazy, jimiž mínili prokázat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Z výše uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání, které bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je zjevně bezdůvodné.

Již v usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že předmětem řízení o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo podle označené právní skutečnosti vskutku bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. Tyto úvahy pak rozvinul ve svém usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2000, uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde formuloval a odůvodnil závěr, že předmětem řízení o návrhu podle § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí, a že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle § 524 a násl. občanského zákoníku. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchýlit ani v posuzované věci. Protože odvolací soud rozhodl v intencích těchto závěrů, je dovolání žalovaných zjevně bezdůvodné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně 26. května 2011


JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu