33 Cdo 520/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 520/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. I. Č., a b) Ing. Z. Š., zastoupených Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 2133/138, proti žalované 1) HRD společnosti s ručením omezeným v likvidaci se sídlem Praha 10, Františka Diviše 329, identifikační číslo osoby: 406 13 101, a žalovanému 2) Ing. P. H., zastoupenému JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, o 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 245/97, o dovoláních žalobců a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č. j. 51 Co 391/2013-504, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č. j. 51 Co 391/2013-504, v části výroku I., jíž byl potvrzen ve výrocích IX. a X. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2011, č. j. 7 C 245/97-392, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2011, č. j. 7 C 245/97-392, ve výrocích IX. a X., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 12. 2011, č. j. 7 C 245/97-392, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 2.000.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 500.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 2.500.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 800.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 1.300.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok V.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 500.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok VI.), a výroky VII., VIII., IX. a X. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 51 Co 391/2013-504, rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé III. a V. a ve výrocích o nákladech řízení VII., VIII., IX. a X. potvrdil (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou, jakož i ve vztahu mezi žalobci a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobci napadli dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující zamítavé výroky III. a V. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozují z § 237 o. s. ř.; konkrétně namítají, že se odvolací soud při řešení otázek a/ počátku běhu subjektivní promlčecí doby, b/ posuzování smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu, k jehož vzniku je nezbytné skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi, a c/ vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, citují pasáže vztahující se k počátku běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení. Prosazují závěr, že smlouva o půjčce, jako reálný kontrakt, mezi nimi a žalovanou nebyla uzavřena, neboť žalovaná, jako dlužník, peněžní prostředky fakticky nikdy neobdržela, o čemž svědčí i fakt, že tato skutečnost nebyla zanesena do jejího účetnictví. Mají za to, že žalovaný, který od nich jako jednatel žalované převzal peněžní prostředky, jež žalované nikdy nepředal, se na jejich úkor úmyslně bezdůvodně obohatil; o tom se dozvěděli až po 4. 11. 1996, kdy měla být uzavřena tzv. opční smlouva. Prosazují názor, že převzetí předmětu půjčky žalovaným, jakožto statutárním orgánem žalované, nelze považovat za jednání žalované; pokud tato předmět půjčky nikdy nepřevzala, nepřešel do jejího vlastnictví. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3776/2011, a ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, připomínají, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, k jejímuž naplnění dochází až odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi.

Žalobcům nelze přisvědčit, že odvolací soud se při poměřování zjištěného skutkového stavu ustanovením § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen obč. zák. ), upravujícím smlouvu o půjčce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Soudní praxe je zajedno v názoru, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, a ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).

V posuzovaném případě soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný, coby statutární orgán žalované, jejím jménem převzal od žalobců v hotovosti peněžní prostředky ve výši 4.000.000 Kč, jakožto předmět plnění podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 16. 3. 1994 mezi žalobci, jako věřiteli, a žalovanou, jako dlužnicí. Namítají-li žalobci nesprávné právní posouzení věci, činí tak procesně neregulérním způsobem, neboť zpochybňují zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Přehlížejí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Okolnost, že půjčka nebyla vedena v účetnictví žalované, není z hlediska posouzení právního vztahu z půjčky významná. Vzhledem k uvedenému jsou irelevantní i výhrady směřující k posouzení nároku vůči žalovanému jako nároku z bezdůvodného obohacení. I v případě, že by si žalovaný přijaté plnění ponechal (takové skutkové zjištění však soudy neučinily), nejednalo by se o bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, nýbrž na úkor žalované. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto bez významu i nastolená otázka posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou pak rozhodl za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Žalovaný sice v dovolání avizuje, že jím napadá výroky IX. a X. rozsudku soudu prvního stupně, avšak (posuzováno podle obsahu - 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání ve skutečnosti směřuje proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o. s. ř, jehož znění cituje, a pokud jde o judikaturu dovolacího soudu, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, od něhož se podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil při posouzení otázky, zda byly v posuzovaném případě dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení podle § 150 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, nezaložil na posouzení všech okolností konkrétní věci, zejména nezkoumal poměry účastníků, ani nezjišťoval, jaký může mít dopad přiznání či nepřiznání náhrady u toho kterého z účastníků. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno a pouze odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetel nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.

V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.

Lze přisvědčit námitce, že odvolací soud při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému nepřiznat, k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům obou účastníků řízení nepřihlížel, přestože jde o okolnosti významné. I když okolnosti na straně žalovaného, které předcházely soudnímu uplatnění nároku, a jeho postoj v průběhu řízení mají nepochybně značný význam z hlediska aplikace § 150 o. s. ř., nemohou samy o sobě bez porovnání týchž okolností na straně žalujících a dopadu nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkových sfér účastníků obstát.

Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí odkázal na důvody, pro které soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval § 150 o. s. ř., a ztotožnil se s nimi i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odchýlil se však od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nevymezil totiž hypotézu ustanovení § 150 o. s. ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými), a nemohl bez toho náležitě posoudit, zda lze po úspěšném žalovaném spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud - aniž se zabýval zbylou námitkou - toto rozhodnutí v dovoláním dotčené části zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je (ve výrocích IX. X.) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu