33 Cdo 5195/2016
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 239 o. s. ř.



33 Cdo 5195/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti žalovaným 1) J. H. a 2) O. H., zastoupeným JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Ondříčkova 16, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 59/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 13 Co 30/2016-484, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 13 Co 30/2016-484, potvrdil rozsudek ze dne 14. 10. 2015, č. j. 6 C 59/2012-438, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem ideálních 3 / 4 domu stojícího na pozemku parc. č. 1067 a ideálních 3 / 4 pozemků parc. č. 1067 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1068 zahrada, vše v k. ú. Ř., obec P., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka (ne)možnosti prokazování negativního tvrzení v občanském soudním řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle přesvědčení žalobce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012. Napadené rozhodnutí totiž na vyřešení takto nastolené otázky nezávisí. Vylíčení přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a sice, že nebyly splněny podmínky pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., se z dovolání (posuzováno podle obsahu) nepodává.
V daném případě odvolací soud zhodnocením všech provedených důkazů podle zásad zakotvených v § 132 o. s. ř. dospěl k závěru, že nebyla prokázána skutková verze žalobce, tedy že žalovaným svěřil částku 230.000 Kč, částky vybrané z jeho účtu a z penzijního připojištění, hotovosti a šperky v depozitu, pouze do správy a že ti je použili v rozporu s jeho vůlí. Pokud se v dovolacím řízení pokouší prosadit svou verzi skutku a na její podporu rekapituluje výpovědi svědků a sám hodnotí jejich věrohodnost, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci.
Výtkami, že odvolací soud nevzal v potaz změnu žaloby, kterou soud prvního stupně připustil při jednání dne 26. 1. 2016, a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, žalobce namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2016

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu