33 Cdo 5165/2015
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 652 obč. zák., § 489 obč. zák., § 101 obč. zák.




33 Cdo 5165/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a/ Ing. P. S. a b/ Ing. E. S., zastoupených JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti žalovanému V. J. s místem podnikání Liberec III, Náměstí Soukenné 26/7, zastoupenému Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Liberec II, Sokolovské náměstí 312/1, o zaplacení 610.959 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 51/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2015, č. j. 36 Co 133/2014-153, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2015, č. j. 36 Co 133/2014-153, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2013, č. j. 54 C 51/2012-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 36 Co 133/2014-153, potvrdil rozsudek ze dne 20. 11. 2013, č. j. 54 C 51/2012-128, kterým Okresní soud v Liberci uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku 610.965 Kč se 7,75% úroky z prodlení od 11. 8. 2011 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, podle něhož žalobci (objednatelé) uzavřeli se žalovaným (zhotovitelem) dne 4. 3. 2003 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla generální oprava střešního pláště (výměna střešní krytiny, klempířských prvků, prvků Cu, oprava komínového tělesa, výměna latí a doplnění krovu) na nemovitosti ve společném jmění žalobců za sjednanou cenu 901.498 Kč. Účastníci smlouvy si dohodli prodlouženou záruku za provedenou opravu v délce pěti let od převzetí díla objednateli. Součástí smlouvy bylo ujednání, podle něhož je zhotovitel povinen bezplatně odstranit vady nejpozději do 14 dnů po jejich oznámení objednateli v záruční době; v případě, že vady nebudou ve stanoveném termínu odstraněny, mají objednatelé právo zajistit odstranění vad u jiného dodavatele na náklad zhotovitele. Dílo bylo předáno dne 30. 7. 2003. Žalobci u žalovaného reklamovali dne 22. 11. 2004 vadu díla spočívající v zatékání do podstřeší po celé délce krokve a požadovali její bezplatné odstranění. Ačkoli žalovaný provedl opravu, vadu neodstranil, a proto ji žalobci reklamovali znovu dne 14. 3. 2005 s opětovným požadavkem na její odstranění. Dne 30. 3. 2005 žalovaný písemně potvrdil přijetí reklamace ze dne 14. 3. 2003 a uvedl, že při revizi střešního pláště zjistil závady, které odstranil. Jelikož se vytčená vada spočívající v zatékání i nadále projevovala, žalobci ji prostřednictvím pověřeného Ing. P. G. reklamovali písemně potřetí dne 2. 5. 2006 s týmž požadavkem. Na tuto reklamaci žalovaný nereagoval. Žalobci stejnou vadu vytkli počtvrté dne 10. 8. 2010 s odkazem na reklamace z let 2004, 2005 a 2006 s tím, že k odstranění vady dosud nedošlo, a stanovili žalovanému termín k nápravě do konce měsíce října 2010. Dopisem ze dne 30. 8. 2010 žalovaný žalobcům sdělil, že vytčená vada není způsobena špatně provedenou prací, ale povětrnostními podmínkami a špatnou údržbou střechy. K reklamaci ze dne 2. 5. 2006 uvedl, že závada vznikla narušením lemování rekonstrukcí vedlejšího domu. Další bezplatné opravy odmítl provést s odůvodněním, že záruční doba pěti let již uplynula. Ze závěrů obsažených v odborných posouzeních stavu střechy vypracovaných Ing. arch. Langerovou a Ing. Hellerovou (soudní znalkyní z oboru technického poradenství se specializací na střešní pláště) vyplývá, že práce provedené žalovaným vykazují vady (jednotlivě vyjmenované), v důsledku čehož střecha neplnila funkci ochrany podstřeší proti povětrnostním vlivům a ohrožovala bezpečnost osob pohybujících se v okolí. Dopisem ze dne 16. 6. 2011 žalobci žalovanému sdělili, že v souladu se smluvním ujednáním zajistí odstranění vady díla jiným dodavatelem na jeho náklady. Žalobci za opravu střechy zaplatili společnosti Krolan, stavební klempířství s. r. o. celkem částku 654.657 Kč, kterou jim žalovaný odmítl uhradit. Žalobci svůj nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vady uplatnili žalobou u soudu dne 13. 4. 2012.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o opravě a úpravě věci v souladu s § 652 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen obč. zák. ). Smluvená pětiletá záruční doba začala plynout od 30. 7. 2003, kdy dílo bylo předáno. K jejímu prvnímu stavení (po uplynutí 16 měsíců) došlo první reklamací dne 22. 11. 2004, a znovu začala běžet až po vyjádření žalovaného ze dne 30. 3. 2005, v němž potvrdil přijetí druhé reklamace (ze dne 14. 3. 2005) a popsal rozsah provedené opravy, což odvolací soud ztotožnil s postupem stanoveným v § 655 odst. 2 obč. zák . Záruční doba poté běžela dalších 13 měsíců a k jejímu dalšímu stavení došlo třetí reklamací dne 2. 5. 2006. Jelikož žalovaný na tuto reklamaci nereagoval (nevydal potvrzení o provedené opravě), záruční doba nezačala znovu běžet. Poslední (čtvrtou) reklamaci dne 10. 8. 2010 proto žalobci uplatnili v rámci pětileté záruční doby (ze které k tomuto datu uplynulo 29 měsíců). Protože žalovaný ve stanovené lhůtě vytčenou vadu neodstranil, byla splněna podmínka pro možnost dalšího postupu, který si účastníci smlouvy v rámci smluvní volnosti dohodli v jejím čl. VII.; tj. právo žalobců nechat si vytčené vady odstranit na náklady zhotovitele třetí osobou a tomu odpovídající závazek žalovaného uhradit objednatelům náklady vynaložené na odstranění vytčené vady jiným zhotovitelem. Odvolací soud dovodil, že žalobci žalobou podanou u soudu dne 13. 4. 2012 uplatnili svůj nárok na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou před skončením obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou žalovaným tudíž neshledal důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá (mimo jiné), že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku žalobců na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad jiným zhotovitelem. Má za to, že žalobci podali žalobu po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí doby, neboť její běh začal poté, co marně uplynula dohodnutá lhůta k odstranění vad v délce čtrnácti dnů od doručení oznámení vad. Připomněl, že promlčecí doba počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Je přesvědčen, že právo na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vady jiným zhotovitelem se promlčelo v roce 2008, resp. 2009 marným uplynutím tříleté promlčecí doby. Žalovaný i nadále tvrdí, že reklamace uplatněná dne 2. 5. 2006, od níž odvolací soud odvozuje stavení záruční doby na další 4 roky, nebyla vadou díla; narušení lemování střechy bylo způsobeno při rekonstrukci vedlejšího domu. Odvolacímu soudu z blíže rozvedených důvodů vytýká, že rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
I když se nelze ztotožnit s přesvědčením žalovaného, že jím označená otázka promlčení práva na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad jiným zhotovitelem nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaný nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o opravě a úpravě věci (§ 652 obč. zák.), která je zvláštním druhem smlouvy o dílo podle § 631 obč. zák.; z ní vzniklo žalobcům právo, aby jim žalovaný podle jejich objednávky provedl (řádně) generální opravu střešního pláště na jejich nemovitosti, a povinnost zaplatit za to žalovanému sjednanou cenu. Stranou dovolacího přezkumu zůstaly i (správné) závěry, že účastníci si nad rámec zákonné úpravy smluvili prodlouženou pětiletou záruční dobu běžící od převzetí opravy žalobci (§ 654 odst. 1 obč. zák.) a že v rámci smluvní volnosti dohodou založili závazkový právní vztah, z jehož obsahu vyplývá právo žalobců zajistit si u jiného zhotovitele na náklad žalovaného odstranění vad vytčených v záruční době, neodstraní-li je bezplatně žalovaný ve lhůtě čtrnácti dnů po jejich oznámení, a tomu odpovídající závazek žalovaného jim za splnění uvedené podmínky vzniklé náklady uhradit (§ 489 obč. zák.).
Není pochyb o tom, že žalobci v průběhu záruční doby opakovaně ve dnech 22. 11. 2004, 14. 3. 2005 a 2. 5. 2006 reklamovali u žalovaného tutéž vadu opravy (úpravy) věci s požadavkem na její bezplatné odstranění. Oproti prvním dvěma případům, kdy žalovaný vyvinul iniciativu k odstranění vady, na v pořadí třetí reklamaci nereagoval a reklamovanou vadu do čtrnácti dnů od jejího oznámení bezplatně neodstranil. Lze tudíž uzavřít, že byla splněna podmínka, na niž účastníci vázali vznik práva na plnění založeného smlouvou.
Podle § 100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (odstavec 2 věta první).
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle § 102 obč. zák. u práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno.
Práva z odpovědnosti za vady provedené opravy nebo úpravy věci, pro které platí (zákonná nebo smluvená) záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna u zhotovitele v záruční době (§ 583, § 655 odst. 2 věta první obč. zák.). Jestliže zhotovitel neuspokojí právo, které bylo uplatněno v záruční době, může se objednatel domáhat ochrany u soudu; promlčení tohoto práva z odpovědnosti za vady nastane uplynutím tří let ode dne, kdy bylo uplatněno u zhotovitele (§ 102 obč. zák.).
Žalobci vadu projevující se zatékáním a s ní spojené právo na její bezplatné odstranění uplatnili u žalovaného dne 2. 5. 2006 v průběhu záruční doby; tříletá promlčecí doba, v níž mělo být právo vykonáno podáním žaloby u soudu, uběhla marně 4. 5. 2009 (2. 5. připadl na sobotu - § 122 odst. 2, 3 obč. zák.) a právo z odpovědnosti za vady žalobci uplatněné se promlčelo podle § 100 odst. 1, § 102 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015).
V posuzovaném případě však žalobci neuplatnili právo z odpovědnosti za vady, nýbrž nárok na plnění ze smlouvy, která je samostatným právním důvodem vzniku závazku. Pro promlčení práva na plnění ze smlouvy platí tříletá promlčecí doba (§ 101 obč. zák.) počítaná od okamžiku, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu - subjektivního či objektivního - tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/84, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích, a jeho rozhodovací praxi týkající se určení počátku promlčecí doby v případě závazkových právních vztahů lze pokládat za ustálenou; jen namátkou lze připomenout jeho rozhodnutí ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2911/99, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006).
Vzhledem k řečenému dovolací soud nesdílí právní závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu nákladů spojených s odstraněním vady se nepromlčelo, neboť je žalobci vykonali žalobou u soudu dne 13. 4. 2012 před skončením obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Jestliže totiž ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci reklamovali vadu se současným uplatněním práva na její bezplatné odstranění u žalovaného dne 2. 5. 2006 a že žalovaný ve stanovené lhůtě čtrnácti dnů (tj. do 16. 5. 2006) vadu od jejího vytknutí bezplatně neodstranil, vzniklo jim dne 17. 5. 2006 splněním sjednané podmínky vůči žalovanému právo na náhradu nákladů spojených s odstraněním vady jiným zhotovitelem a následující den 18. 5. 2006 začala běžet tříletá promlčecí doba, jejíž konec připadl na den 18. 5. 2009. Žalobci však nárok na plnění založené smlouvou uplatnili žalobou u soudu až dne 13. 4. 2012.
Závěr odvolacího soudu, že právo žalobců na náhradu nákladů spojených s odstraněním vady jiným zhotovitelem není promlčeno, je v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Okolnost, že reklamovali tutéž vadu znovu 10. 8. 2010, je právně irelevantní; v tu dobu již bylo jejich právo založené smlouvou promlčeno. Pokud by se měl prosadit právní názor odvolacího soudu, byla by ohrožena právní jistota účastníků závazkového právního vztahu. Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích totiž je pobízet oprávněný subjekt (zde žalobce - objednatele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (zde žalovaného - zhotovitele). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006).
Protože se odvolací soud při posouzení otázky promlčení (resp. s tím související otázky počátku běhu promlčecí doby) práva na smluvní plnění odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2017

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu