33 Cdo 5131/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2011
Dotčené předpisy: čl. 7 o. s. ř., čl. 104 odst. 1 o. s. ř., čl. 35 předpisu č. 169/1999Sb.




33 Cdo 5131/2009



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky Vězeňské služby ČR se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, adresa pro doručení: Věznice Pardubice, Husova 194, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích-Semtíně, budova P 9 č. p. 81, proti žalovanému D. S. , o 15.505,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 56 C 110/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2009, č. j. 24 Co 327/2009-23, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. července 2009, č. j. 56 C 110/2009-13, kterým Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice v Pardubicích. Se soudem prvního stupně se shodl v tom, že projednání a rozhodnutí sporu o náhradu nákladů trestu odnětí svobody nespadá do pravomoci soudů (§ 7 odst. 1 a 3, § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. ). S odkazem na § 35, § 37 a § 39a odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon o výkonu trestu ), a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 10/2000 Sb. ), dovodil, že o těchto nárocích rozhoduje ředitel věznice.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. brojí proti závěru, podle něhož není v pravomoci soudu rozhodovat o nárocích uplatněných žalobou. Prosazuje názor, podle něhož po vykonání trestu odnětí svobody nelze již propuštěné osoby podrobovat režimu trestního řádu ani zákona o výkonu trestu odnětí svobody, což znamená, že o dosud neuspokojených nárocích za těmito osobami nemůže již rozhodovat ředitel věznice. Má zato, že propuštěním žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody (26. 12. 2001) se nároky na úhradu nákladů trestu a náhradu jím způsobené škody staly nároky soukromoprávními vyplývajícími z bezdůvodného obohacení. Žalovaný mimo to svůj dluh vůči žalobkyni dne 21. 12. 2001 písemně uznal a zavázal se jej splácet. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávným právním posouzením omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle § 152 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád ), je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu (mimo jiné) náklady spojené s výkonem vazby a náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Úhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody (§ 152 odst. 4 trestního řádu).
Zákon o výkonu trestu ve znění účinném do 30. 6. 2004 upravuje výkon trestu odnětí svobody (dále jen výkon trestu") ve věznicích a ve zvláštních odděleních vazebních věznic (§ 1 odst. 1). Výkonem trestu se sleduje dosažení účelu trestu odnětí svobody (dále jen trest") ve smyslu trestního zákona prostředky stanovenými v tomto zákoně (§ 1 odst. 2) .
Podle § 3 odst. 1 zákona o výkonu trestu, střežení odsouzených, dozor nad nimi, metody zacházení s odsouzenými a stanovené podmínky výkonu trestu zajišťuje Vězeňská služba České republiky (dále jen "Vězeňská služba"). Vězeňská služba je oprávněna odsouzeným vydávat pokyny a příkazy a používat vůči nim jen taková omezení a donucovací prostředky, které připouští zvláštní zákon (odst. 2).
Podle § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu, je odsouzený povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici.
Podle § 36 odst. 3 zákona o výkonu trestu, výkon rozhodnutí, kterým byla odsouzenému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou během výkonu trestu, náklady výkonu trestu nebo zvýšené náklady střežení, náklady na dopravu a předvedení do zdravotnického zařízení provádí po dobu výkonu trestu srážkami z pracovní odměny, peněz uložených ve věznici nebo přikázáním pohledávky podle zvláštních právních předpisů ta věznice, která pohledávku spravuje.
Podle § 1 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění účinném do 31. 3. 2001 (dále jen vyhláška o srážkách ), odměna příslušející odsouzenému podle § 33 odst. 1 zákona, který ve výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "výkon trestu") pracuje, snížená podle zvláštních právních předpisů se považuje za hrubou odměnu odsouzeného.
Podle § 1 odst. 2 písm. b) vyhlášky o srážkách odměnu odsouzeného sníženou podle odstavce 1 (dále jen "čistá odměna") použije věznice a vazební věznice (dále jen "věznice") na srážky k úhradě nákladů výkonu trestu.
Podle § 8 odst. 1 vyhlášky o srážkách náhrada nákladů výkonu trestu (§ 35 odst. 1 zákona) u odsouzených, kteří tyto náklady nehradí z odměny ze zaměstnání podle § 3, se předepíše stejnou sazbou jako u zaměstnaných odsouzených za každý započatý kalendářní den příslušného kalendářního měsíce, není-li dále stanoveno jinak.
Podle § 9 odst. 1 vyhlášky o srážkách rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle § 8 vydá ředitel věznice.
Podle § 11 vyhlášky o srážkách rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby vydá ředitel věznice, a to na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla odsouzenému uložena povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může odsouzený do tří dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal. Odsouzený, kterému byla povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby uložena až po propuštění z výkonu trestu nebo vazby , může stížnost podat do pěti dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí podle odstavce 1 doručeno. Stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu vazby a nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje do šedesáti dnů od jejího obdržení generální ředitel Vězeňské služby.
Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát [§ 152 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu]. Povinnost nahradit shora uvedené náklady vzniká v každém trestním řízení (v každé věci), pokud v něm dojde k pravomocnému uznáním viny. Povinnost hradit náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody pak vzniká nástupem výkonu trestu odnětí svobody (srovnej Šámal, P., a kolektiv, Trestní řád, 6. vydání, C. H. BECK, 2008, str. 1147 až 1149). Vykonávací řízení je relativně samostatné stádium trestního řízení navazující na dřívější stádia (Císařova, D., a kolektiv, Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha a. s., 2006, str. 721). Kromě orgánů činných v trestním řízení spolupůsobí ve vykonávacím řízení i další orgány, instituce a osoby, např. ředitel věznice v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody (§ 324 odst. 1, § 331 odst. 1 trestního řádu, § 56 zákona o výkonu trestu).
Právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vznikl nástupem žalovaného (jako odsouzeného) k výkonu trestu odnětí svobody v důsledku odsuzujícího výroku soudu a skončil jeho propuštěním. V tomto období byla Vězeňská služba oprávněna vydávat mu pokyny a příkazy a používat vůči němu omezení a donucovacích prostředků podle zákona č. 169/1999 Sb. Tento vztah vznikl mocenským (veřejnoprávním) aktem (odsuzujícím rozsudkem soudu), přičemž je pro něj charakteristický vztah nadřízenosti a podřízenosti (jeden z účastníků vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně - v mezích zákona - ukládat povinnosti). Podle § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži, ve znění účinném do 31. 12. 2003, Generální ředitelství Vězeňské služby, vazební věznice a věznice, pokud rozhodují ve správním řízení, mají postavení správních úřadů. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 460/2000 Sb., jímž byl novelizován s účinností od 1. 1. 2001 zákon č. 555/1992 Sb., se zároveň zdůrazňuje skutečnost, že generální ředitelství Vězeňské služby, vazební věznice a věznice, pokud rozhodují ve správním řízení, mají postavení správních úřadů. Tyto orgány při plnění úkolů státu rozhodují ve správním řízení (nejde jen o právní postavení příslušníků Vězeňské služby, ale o širokou oblast rozhodování o poměrech osob ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody). Z uvedeného plyne, že rozhodnutí ředitele věznice, jímž jsou stanoveny náklady výkonu trestu, je rozhodnutím správního úřadu vydaným ve správním řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008). Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 169/1999 Sb. vyplývá úmysl zákonodárce stanovit povinnost hradit náklady výkonu trestu všem odsouzeným, bez ohledu na to, zda ve výkonu trestu pracují (...) Povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě, že odsouzený během výkonu trestu nepracuje, je odůvodněna skutečností, že i při pobytu na svobodě by odsouzený na uspokojení svých potřeb (strava, ošacení, ubytování) vynakládal určité prostředky. O povinnosti k úhradě nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody nerozhoduje soud, neboť rozhodování o této otázce je svěřeno do pravomoci ředitele věznice (srov. § 9 odst. 1 vyhlášky o srážkách). Je-li odsouzený zařazen do zaměstnání, provádějí se srážky k úhradě nákladů výkonu trestu přímo z jeho odměny, aniž by bylo nutné administrativní rozhodnutí ředitele věznice.
Jestliže ředitel věznice byl v rozhodné době, vymezené nástupem žalovaného k výkonu trestu odnětí svobody a jeho propuštěním, oprávněn rozhodovat o tzv. dalších nákladech výkonu trestu (§ 36 odst. 1) způsobených zaviněním odsouzeného, se zřetelem k tomu, že § 36 odst. 3 téhož zákona předpokládá výkon rozhodnutí, kterým byla odsouzenému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou během výkonu trestu, náklady výkonu trestu nebo zvýšené náklady střežení, náklady na dopravu a předvedení do zdravotnického zařízení, s přihlédnutím k tomu, že podle § 11 vyhlášky o srážkách může odsouzený podat stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů spojených s výkonem vazby až po propuštění z výkonu trestu nebo vazby, nelze než dospět k závěru, že u těch odsouzených, kteří tyto náklady nehradili z odměny ze zaměstnání po dobu výkonu trestu odnětí svobody, byl o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody oprávněn rozhodnout ředitel věznice i po propuštění odsouzeného.
Není správný názor žalobkyně, že písemné uznání dluhu nebo propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody zakládají mezi účastníky nový (občanskoprávní) závazek, resp. že se uznáním (propuštěním) mění právní důvod vzniku závazku. Pravomoc soudu k rozhodnutí o povinnosti žalovaného nahradit náklady výkonu trestu odnětí svobody nezakládá ani písemné uznání dluhu žalovaným, ani jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a protože řízení netrpí vadami uvedenými v § 242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2011

JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu