33 Cdo 512/2013
Datum rozhodnutí: 29.10.2013
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.




33 Cdo 512/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému MUDr. L. B., CSc. , zastoupenému JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o zaplacení 3,340.902,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C217/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 30 Co 252/2011-784, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 24. května 2012, č. j. 30 Co 252/2011-784, jímž Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 23. prosince 2010, č. j. 9 C 217/2005-449, se zamítá; ve zbytku se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.964,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Praha východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. prosince 2010, č. j. 9 C 217/2005-449, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3,146.707,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 558.621,60 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. až VI.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 30 Co 252/2011-784, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci dalších 194.194,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 20. 12. 2008 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu - s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do 364.427,10 Kč s příslušenstvím - podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v závažném nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, které činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelým . Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že zatížil řízení vadou, jestliže své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně; rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Nesprávným shledává skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel. Je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že se na úkor žalobce úmyslně obohacoval. Takový závěr, který měl vliv na posouzení promlčecí doby, je v přímém rozporu se závěry, které učinil policejní orgán v souvislosti s jeho trestním stínáním. Trestní stíhání bylo odloženo proto, že policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nešlo o podezření ze spáchání trestného činu, na jeho straně nebylo žádné úmyslné jednání, které by žalobce poškozovalo nebo uvádělo v omyl . Odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho výpověď, nevzal při rozhodování náležitě v úvahu listinné důkazy (konkrétně text zamýšlené smlouvy o budoucí kupní smlouvě a zamýšlené kupní smlouvy), z nichž vyplývalo, jaká byla skutečná vůle žalobce; o ní svědčí skutečnost, že o nemovitosti a jejich správu se až do roku 2005 nezajímal, neposkytoval žádnou součinnost při jejich správě, nežádal o výplatu zisku z jejich pronájmu, resp. naopak se ho vzdával v jeho prospěch a měl v úmyslu vzdát se i majetku, resp. převést ho na rodinu žalovaného. Náležitě nebyly zjištěny výnosy z pronájmu nemovitostí v jednotlivých letech, resp. jinak byly příjmy a výdaje zjištěny soudem prvního stupně a jinak odvolacím soudem. Pominuto zůstalo, že za žalobce podával daňová přiznání, která mu každý rok zasílal, že za něho platil daně. Pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových zjištěních, nemohl by dospět k závěru, že promlčecí doba je v posuzovaném případě desetiletá a že jeho jednání je bez dobré víry v rozporu s dobrými mravy . Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Neztotožňuje se s názorem dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je pro nedostatky v jeho odůvodnění nepřezkoumatelný, a není srozuměn ani s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které by nemělo oporu v provedeném dokazování; důvody svého postoje pak velmi podrobně rozvádí.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )]; Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl (co do 3,146.707,70 Kč s příslušenstvím), zčásti ji zamítl (co do 558.621,60 Kč s příslušenstvím) a odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zčásti změnil (a to ohledně částky 194.194,50 Kč s příslušenstvím) a jeho vyhovující výrok potvrdil (ohledně částky 3,146.707,70 Kč s příslušenstvím), došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (3,146.707,70 Kč s příslušenstvím a 194.194,50 Kč s příslušenstvím). Přípustnost dovolání se ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. posuzuje ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se rozštěpených nároků, samostatně.
Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v části, přiznávající žalobci částku 3,146.707,70 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel se mýlí, považuje-li své dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Diformitou se totiž nerozumí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, Okolnost, že odvolací soud vyšel z jiného právního názoru než soud prvního stupně a rovněž došel k rozdílným skutkovým zjištěním ohledně výše výnosů z předmětných nemovitostí nečiní jeho rozhodnutí - pokud jde o přísudek částky 3,146.707,70 Kč - diformním; obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v této části použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jednoznačně vylučuje. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudečný výrok má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (tj., řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Ve vztahu k potvrzujícímu rozsudečnému výroku jsou tudíž bezcenné dovolací výhrady ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, konkrétně výtky, že oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění, že jednání žalovaného směřující k bezdůvodnému obohacení bylo záměrné (úmyslné), že soudy ignorovaly listinné důkazy (zamýšlené smlouvy), z nichž vyplývalo, že žalobce se o nemovitosti a jejich správu až do roku 2005 nezajímal, neposkytoval žádnou součinnost při jejich správě, nepožadoval výplatu zisku z jejich pronájmu a naopak se ho ve prospěch žalovaného vzdával, že měl v úmyslu vzdát se i předmětných nemovitostí, resp. zamýšlel je převést na rodinu žalovaného, že v úvahu nebyla vzata skutečnost, že žalovaný žalobci každý rok zasílal daňová přiznání a platil za něho daně, a že náležitě nebyly zjištěny výnosy z pronájmu nemovitostí v jednotlivých letech. Všechny tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Přihlížet nelze ani k výtkám, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a jeho rozhodnutí se proto stalo nepřezkoumatelným a že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jestliže činil vlastní dokazování a dospěl tak k jiným závěrům o výši výnosů a výdajů (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jak již bylo uvedeno výše, v poměrech přípustnosti dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se k námitkám uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.). Argumentuje-li žalovaný v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzením, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (výnosů ze společných nemovitostí) je promlčeno.
I když žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím nenapadá pouze výrok rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovolání neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům; i kdyby žalovaný nesouhlas s těmito výroky odůvodnil, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 194.194,50 Kč (s příslušenstvím) je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
Nelze přisvědčit námitce žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatky jeho odůvodnění.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
Nelze mít za to, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu shora rozvedená kritéria § 157 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje. Skutečnost, že odvolací soud - pokud jde o výši příjmů a výdajů vzešlých z hospodaření se společnými nemovitostmi účastníků - nedospěl ke zcela shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně a přesto jeho rozsudek v přísudkovém výroku potvrdil, nemůže činit jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným . Odvolací soud k prověření správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně výnosů z nemovitostí a výdajů s jejich správou ustanovil znalce. V rozhodnutí pak pregnantně, velmi podrobně a srozumitelně popsal, k jakým zjištěním pomocí tohoto důkazu dospěl, a tato svá zjištění konfrontoval s údaji, které považoval za relevantní soud prvního stupně; rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně zreprodukoval. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je uveden přehled skutečných příjmů ze společných nemovitostí i odůvodněné výdaje v inkriminovaných letech (tj. od roku 1995 do roku 2005 včetně), je zde zdůvodněno, proč některé z vykazovaných výdajů odvolací soud nepovažoval za opodstatněné, a vyčísleny jsou zde rozdíly mezi zjištěnými příjmy a výdaji v jednotlivých letech. Z rozhodnutí odvolacího soudu je pak zcela zřejmé i to, k jakým právním závěrům odvolací soud na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Výtka žalovaného, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v absolutní nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, je tudíž zcela lichá. Dovolací námitka, že rozsudek odvolacího soudu porušil zásadu dvojinstančnosti civilního soudního řízení zůstala v poloze konstatování; nepřipíná se k ní žádná relevantní obsahová konkretizace. Jiné vady řízení nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Lze uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl - pokud jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu - uplatněn právem.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení věci, konkrétně zpochybňuje-li jeho právní závěr, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, činí tak výhradně skutkovými námitkami. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje názor, že v řízení nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor žalobce; takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, naopak odporuje listinnému důkazu (spisu PČR OŘ Mladá Boleslav, SKPV č.j. ORMB-301/TČ-81-2006). Ponechával-li si výnosy z nemovitostí, nečinil tak v úmyslu obohatit se na úkor žalobce. Odvolací soud nesprávně zjistil, jaká byla vůle žalobce, resp. pominul, že žalobce zamýšlel převést restituované nemovitosti na něho či členy jeho rodiny, o majetek se nestaral, znemožnil mu zasílání výnosů, resp. výnosy nepožadoval.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zjištění, zda ponecháváním si veškerých příjmů ze společných nemovitostí se žalovaný na úkor žalobce obohacoval úmyslně, je rozhodné pro závěr, zda právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je či není promlčeno. Skutkové zjištění, že žalobce žalovanému udělil plnou moc ke správě společných nemovitostí a k vyřizování daňových záležitostí týkajících se těchto nemovitostí, že žalovaný žalobce o výsledcích hospodaření s výjimkou dopisu z 18. 4. 1992 - neinformoval takovým způsobem, aby si mohl udělat představu o skutečné výši jeho podílu z výnosů, a že si veškeré výnosy z nemovitostí ponechával (peníze z jejich pronájmu převáděl na svůj bankovní účet), převzal odvolací soud od soudu prvního stupně. Ten vycházel z údajů uváděných oběma účastníky řízení v jejich četných písemných podáních, z výpovědí účastníků (žalobce osobně vypovídal v rámci dožádání policejního orgánu), z výpovědi svědků Mgr. J. B. a JUDr. J. N., ze znaleckého posudku a z listinných důkazů (z korespondence účastníků od roku 1991, z nájemních smluv týkajících se předmětných nemovitostí, ze spisu Policie ČR, OŘ Mladá Boleslav sp. zn. ORMB-301/TČ-81-2006 a ze spisů Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 9 C 64/2005 a 8 C 73/2007); dokazování doplnil výslechem žalovaného, dvěma doplňky ke znaleckému posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, znalce z oboru ekonomika odvětví daně, účetní evidence a listinami (prvotními účetními doklady). To, že soudy obou stupňů shodně uvěřily tvrzení žalobce, že žalovaný využíval jeho důvěry i trvalého pobytu mimo Českou republiku a o hospodaření se společnými nemovitostmi ho neinformoval úplně a pravdivě, resp. že mu dlouhodobě zamlčoval, že hospodaření je ziskové a vyvolával v něm naopak pocit opaku, koresponduje s listinnými důkazy (především s korespondencí účastníků, kterou žalovaný archivoval) a nebylo žádným relevantním důkazem vyvráceno. Žalovaný v řízení neprokázal, že by se na jím praktikovaném způsobu hospodaření s žalobcem dohodli. Neměl-li žalobce vědomost o tom, jakých čistých zisků se účastníkům z pronájmu společných nemovitostí ve skutečnosti dostává, resp. nevěděl-li, že hospodaření s nemovitostmi je značně ziskové (zisky se ročně pohybovaly v řádech statisíců českých korun), nemohl - logicky vzato - ani na něho připadající část zisků vědomě ponechávat žalovanému. Nelze přisvědčit ani výtce žalovaného, že soudy při rozhodování náležitě nezohlednily záměr žalobce zbavit se svého spoluvlastnického podílu. Nebylo-li v řízení prokázáno, že příprava převodu spoluvlastnického podílu žalobce na žalovaného, resp. na jeho potomky, probíhala v atmosféře informovanosti žalobce o skutečných výsledcích hospodaření s nemovitostmi, nemohlo být z hlediska právního posouzení věci relevantní zjištění, že žalobce zamýšlel svůj (z jeho pohledu nevýnosný) spoluvlastnický podíl na nemovitostech zcizit. Závěr odvolacího soudu, že přisvojováním si veškerých příjmů ze společných nemovitostí (tedy i části připadající na podíl druhého spoluvlastníka) se žalovaný na úkor žalobce obohacoval úmyslně, tak má oporu v provedeném dokazování a neodporuje pravidlům logického myšlení. Žalovaný si s přihlédnutím ke svým intelektuálním schopnostem a k zjištěným okolnostem případu musel být vědom své povinnosti odevzdávat část čistých výnosů z pronájmu společných nemovitostí žalobci jako rovnocennému spoluvlastníku, a přesto tak nečinil; vědomě, bez výslovného souhlasu žalobce, si ponechával finanční prostředky, které mu nenáležely.
Údaje o výši zisků z pronájmu nemovitostí čerpal odvolací soud ze znaleckého posudku a jeho doplňků. Výtka žalovaného, že skutkové závěry odvolacího soudu v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování, je tudíž lichá.
Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění ohledně úmyslu žalovaného bezdůvodně se na úkor žalobce obohatit a ohledně výše jeho majetkového prospěchu vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo a byly současně významné pro dovolatelem zpochybňované právní posouzení věci, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za situace, kdy Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen cit. vyhl. ). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 21.664,- Kč (§ 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1 cit. vyhl.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 29. října 2013

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu