33 Cdo 5092/2009
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 5092/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) V. Š. a 2) J. Š. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o 64.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 19 C 60/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2009, č.j. 7 Co 1787/2009-67, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalovaných proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 4. 2009, č.j. 19 C 60/2009-40, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř). K přezkumu předložené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou délky promlčecí doby k uplatnění práv zajištěných omezením převodu nemovitosti podle právní úpravy platné do 1. 1. 1992 se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, a sp. zn. 33 Odo 905/2005, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004). V nich uzavřel, že právo na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 136/1985 Sb. ), se v souladu s ustanovením § 874 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109, věty první, obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991. Odlišný výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran v době podstatně kratší.
V rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. lze odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud přitom vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). V nich bylo dovozeno, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Odvolací soud neshledal-li ve shodě se soudem prvního stupně důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku a zaplacení úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy (respektive neshledal-li postup žalobkyně šikanózním) v tom, že žalovaný je v současné době určitým způsobem zdravotně postižený (k tomu uvedl, že žalovaní smlouvu o poskytnutí příspěvku uzavřeli za sjednaných podmínek z vlastní vůle a museli si být vědomi, že po uplynutí desetileté lhůty k dokončení stavby budou i oni o deset let starší), a ani v tom, že žalobkyně začala dlužnou částku vymáhat až po několika letech ode dne, kdy tak mohla učinit poprvé (zde zohlednil, že v mezidobí jednala se žalovanými o mimosoudním vyřešení věci a nelze přičítat pouze k její tíži, že k uzavření mimosoudní dohody nedošlo) rozhodl v intencích uvedeného výkladu.
Nedůvodnost námitky, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou mravnosti žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, se podává přímo z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu