33 Cdo 509/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 633 obč. zák., § 261 odst. 2 obch. zák., § 243e odst. 1 o. s. ř., § 243e odst. 2 o. s. ř.



33 Cdo 509/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně hlavního města Prahy, identifikační číslo 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J. , s místem podnikání v Praze 4, U Kamýku 284/11, identifikační číslo 125 92 293, o zaplacení 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 143/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 70 C 143/2014-42, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 300.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 12. 2000 nájemní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně pronajala žalovanému část pozemku o výměře 13 m 2 na V. n. před domem č. p. za účelem dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením. Dodatkem k nájemní smlouvě č. 5 ze dne 27. 3. 2008 byla dohodnuta výše nájemného 221.716,03 Kč ročně. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Dodatkem k nájemní smlouvě č. 6 ze dne 22. 4. 2009 byl změněn čl. V odst. 1 nájemní smlouvy tak, že pronajímatel (žalobkyně) i nájemce (žalovaný) jsou oprávněni tuto smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu. Účastníci se dohodli pro případ, že nájemce při skončení nájmu nevyklidí předmět nájmu ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit pronajímateli 10.000,- Kč denně do doby předání předmětu nájmu (čl. VI. odst. 1 písm. b/ smlouvy). Žalobkyně vypověděla nájemní smlouvu dopisem ze dne 29. 5. 2012, který byl žalovanému doručen dne 6. 6. 2012; nájem zanikl uplynutím šestiměsíční výpovědní lhůty, která začala běžet prvým dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla tato výpověď doručena. Žalovaný předmětný pozemek nevyklidil ani po doručení písemnosti ze dne 7. 1. 2013, v níž byl vyzván, aby předmětný pozemek vyklidil nejpozději do sedmi dnů od doručení výzvy; písemnost byla žalovanému doručena 21. 1. 2013. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za nesplnění povinnosti vyklidit předmětný pozemek za období od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. 38 C 75/2013-36, uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětnou část pozemku do 15 dnů od právní moci rozsudku; dospěl k závěru, že žalobkyně nájem vypověděla platně, tedy v souladu se smluvními ujednáními v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu. Rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť žalovaný se proti němu odvolal. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty podle § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. nebo občanský zákoník ). Ujednání o smluvní pokutě dále poměřoval korektivem dobrých mravů a (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002) dospěl k závěru, že je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje šestnáctinásobek sjednaného nájemného, přičemž žalobkyně netvrdila, že by jí v důsledku porušení povinnosti žalovaného vznikla škoda.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obch. zák. nebo obchodní zákoník ), dovodil, že právní vztah účastníků založený nájemní smlouvou je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť žalovaný je podnikatelem a z obsahu smlouvy je zřejmé, že zabezpečuje veřejnou potřebu (stánkový prodej občerstvení v obvodu Prahy 1). Zdůraznil, že veřejnou potřebou není jen potřeba týkající se všech občanů, nýbrž i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo lokality.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posuzoval právní vztah účastníků založený nájemní smlouvou podle obchodního zákoníku. Domáhá se, aby dovolací soud zaujal výkladové stanovisko k otázce, zda smluvní vztah založený písemnou nájemní smlouvou uzavřenou podle § 633 a násl. obč. zák. se řídí obchodním zákoníkem, a aby vyložil pojem veřejná potřeba . Prosazuje, že pro určení režimu, kterým se řídí právní vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou, je významné, jakou smlouvou byl právní vztah založen, jakým zákonem se tato smlouva řídí, případně jaký režim si smluvní strany zvolily. Připomíná, že účastníci si v nájemní smlouvě výslovně sjednali, že ji podřizují režimu občanského zákoníku; žádné ustanovení nájemní smlouvy nepodřídili režimu obchodního zákoníku (tj. ani ujednání o smluvní pokutě). Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že pronájem části pozemku je činností, která by zajišťovala veřejnou potřebu. V lokalitě V. n., kde měl stánek s občerstvením umístěn, se nachází několik desítek restauračních a občerstvovacích provozoven, které si vzájemně konkurují; nelze proto přijmout názor, že prodej občerstvení v obvodu P. je zajištěním veřejné potřeby. Žalobkyně mu pronajala část pozemku, nikoliv objekt pro provozování stánku s občerstvením, a nájemní smlouva ho k provozování stánku s občerstvením výslovně nezavazovala. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Upozornila, že dovolací soud se - oproti tvrzením žalovaného - výkladem pojmu veřejná potřeba zevrubně zabýval (např. v rozsudcích ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, nebo ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4566/2010). Mezi veřejné potřeby patří zajišťování služeb, na kterých je obecný zájem. Předmětem nájmu bylo umístění a provoz stánku s občerstvením ; veřejnost zde mohla uspokojovat jednu ze základních lidských potřeb - potřebu přijímat potravu. Je proto bezpochyby, že se právní vztah založený nájemní smlouvou řídí obchodním zákoníkem (viz jeho § 261 odst. 2). Na uvedeném nemůže nic změnit ani ujednání, že se nájemní smlouva řídí občanským zákoníkem. Ustanovení § 261 obch. zák. upravuje tzv. obligatorní obchody a smluvní ujednání proto nemůže mít na právní režim vztahu založeného nájemní smlouvou vliv; je sice pravda, že nájem sám o sobě se řídí ustanoveními občanského zákoníku (neboť obchodní zákoník nájemní smlouvu neupravuje), avšak ostatní ujednání a právní vztahy vyplývající z nájemní smlouvy se řídí režimem obchodního zákoníku.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ). Žalovaný se sice mýlí, uvádí-li, že se Nejvyšší soud dosud nezabýval vymezením pojmu veřejná potřeba (učinil tak v řadě svých rozhodnutí - viz např. rozhodnutí uváděná ve vyjádření žalobkyně k dovolání), jeho námitkám, kterými zpochybnil správnost výkladu pojmu veřejná potřeba odvolacím soudem, však lze přisvědčit, neboť korespondují s výkladovým stanoviskem Nejvyššího soudu. Protože se odvolací soud v otázce posouzení toho, co je veřejnou potřebou, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že se právní vztah účastníků, založený nájemní smlouvou, řídí podle obchodního a nikoliv občanského zákoníku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství (odst. 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odst. 2).
Ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. část třetí upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Rozhodující je přitom povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (§ 261 odst. 5 obch. zák.).
Pro objasnění toho, jakou právní úpravou se řídí nájemní smlouva, je proto rozhodující, zda se posuzovaný vztah mezi žalobkyní (hlavním městem Praha jako územním samosprávným celkem) a žalovaným (jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti) týkal zabezpečování veřejných potřeb.
Pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 obch. zák. je na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších souvislostech, tedy značně extenzivně (jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2000, nebo rozsudku ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 33 Odo 478/2004), obdobný názor vyjadřuje i odborná literatura (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M., a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.). Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Nejvyšší soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že veřejnou potřebou jsou nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, nebo potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, nebo ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006).
V posuzovaném případě žalobkyně pronajala žalovanému část pozemku o rozloze 13m 2 na V. n. v P. výhradně k umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením (čl. I odst. 3 nájemní smlouvy); žalovaný - fyzická osoba - vystupoval jako subjekt odpovídající charakteristice podnikatele uvedené v § 2 odst. 2 písm. b/ obch. zák. a založený vztah - pronájem pozemku pro umístění prodejního stánku s občerstvením - přímo souvisel s jeho podnikáním (obstarání prostoru pro provozování hostinské činnosti). Žalovaný se výslovně nezavázal, že na předmětném pozemku bude poskytovat občerstvení a potřebu obyvatel a návštěvníků obvodu P. občerstvit se nelze označit za potřebu veřejnou v právním slova smyslu, resp. nelze dospět k závěru, že by žalobkyně potřebu pouličního občerstvování obyvatel celoplošně zajišťovala nebo její zajištění zaručovala.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, posuzoval veřejnou potřebu v souvislosti s pronájmem budovy, v níž měly být prodávány potraviny a smíšené zboží. Konstatoval, že podnikatelskou činnost zabezpečující veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému (obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících se na území státu či dané územněsprávní jednotky; takové potřeby jsou zajišťovány jednotně, pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat (například výstavba a oprava vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení, apod.). Zmíněným hlediskům by odpovídala např. i výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží - budovy, která má podle svého stavebně technického určení sloužit k prodeji, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem nebytových prostor za účelem výkonu podnikatelské činnosti má však především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí; nelze ho proto považovat ani za zabezpečování veřejným potřeb.
Uvedené lze vztáhnout na právní vztah žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně nejednala s úmyslem provozovat na svém území stánky veřejného občerstvení (nepořizovala a nevybavovala stánky pro pouliční prodej občerstvení), pouze pronajala část svého pozemku ke komerčnímu využití; právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud pochybil při výkladu § 261 odst. 2 obch. zák. a jeho závěr, že předmětem nájemní smlouvy bylo zajištění veřejné potřeby obyvatel a návštěvníků Prahy 1, neobstojí (je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu); je přitom zásadní pro posouzení žalobou uplatněného práva na zaplacení smluvní pokuty (podle § 544 a násl. obč. zák. nebo § 300 a násl. obch. zák.).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Sluší se uvést, že závěry, které přijal ve skutkově obdobných věcech Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 21. 4. 2015, č. j. 65 C 246/2013-51, či Městský soudu v Praze v usnesení ze dne 16. 3. 2015, č. j. 53 Co 511/2014-87, nejsou pro dovolací soud závazné. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že platnost ujednání o smluvní pokutě je na místě posoudit z hlediska korektivu dobrých mravů podle § 39 obč. zák. (a nikoliv § 3 obč. zák., jak chybně učinil soud prvního stupně).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu