33 Cdo 5081/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2010
Dotčené předpisy: § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




33Cdo 5081/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Z. B., , zastoupeného JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti žalovanému Diplomatickému servisu se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 49, zastoupenému JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, o zaplacení částky 1,660.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 105/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 167/2008-176, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 167/2008-176, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2008, č. j. 18 C 105/2006-146, v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 159.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9, 75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 20. 6. 2008 a od 21. 6. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 %, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 167/2008-176, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2008, č. j. 18 C 105/2006-146, ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) do částky 1,500.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9, 75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 20. 6. 2008 a od 21. 6. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 %, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 35.550,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Čarňanského, advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 41.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 2,200.000,- Kč s příslušenstvím, představující smluvní odměnu za jeho zastupování ve věci o určení vlastnického práva k bytovému domu č. p. 858 s pozemky v P. 6, S. ulice (dále jen nemovitosti ), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 280/99.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 18 C 105/2006-32, rozhodl, že základ nároku žalobce je po právu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. 14 Co 121/2007-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1994 rámcovou smlouvu o právní pomoci, která byla doplněna a formulačně upravena smlouvou ze dne 11. 12. 2001, v níž si účastníci sjednali, že žalobce má nárok na odměnu při vyhraném soudním sporu, kde vystupuje žalovaný jako žalobce, ve výši 10 % z hodnoty věci, která je předmětem řízení. Jelikož žalobce žalovaného zastupoval v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 25/94 (resp. 4 C 280/99) o určení jeho vlastnického práva k bytovému domu č.p. 585 a pozemkům č. parc. 2008 a 2009, k. ú. S., v němž bylo žalobě pravomocně vyhověno dne 27. 4. 2005, má žalobce právo na odměnu ve výši 10 % z ceny těchto nemovitostí. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že smlouvy jsou neplatné pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a pro rozpor se zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným neshledal úspěšnou, jelikož řízení, za které žalobce požaduje odměnu, pravomocně skončilo 27. 4. 2005 a žalobce podal žalobu dne 16. 6. 2006, tj. před uplynutím tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.).
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 18 C 105/2006-146, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2,040.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9, 75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 16. 1. 2008 a od 17. 1. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 % (výrok I.), žalobu o zaplacení 159.500,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. - V.). Vyšel ze zjištění, že smluvní strany ve smlouvě o poskytování právní pomoci ze dne 1. 1. 1994 projevily vůli stanovit výši odměny z ceny, kterou nemovitosti měly v době skončení sporu, nikoli při jeho zahájení. V nemovitosti se nacházejí čtyři bytové jednotky, za jejichž užívání nájemci platí regulované nájemné. Účastníci se neshodli na tom, jakou hodnotu nemovitosti měly ke dni skončení sporu, a oba předložili k důkazům znalecké posudky. Ing. J. S. v ocenění ze dne 16. 5. 2005 a ze dne 19. 9. 2005 vypracovaných na žádost žalobce určil ke dni 10. 5. 2005 obvyklou cenu nemovitostí na 24,000.000,- Kč a výnosovou metodou na 22,470.200,- Kč. Ve znaleckém posudku ze dne 8. 8. 2005 vypracovaném k žádosti žalovaného Ing. V. Z. ocenil nemovitosti výnosovou metodou na 8,388.230,- Kč a v posudku ze dne 8. 5. 2007 porovnávací metodou na 25,977.586,- Kč s tím, že náklady na vystěhování nájemců představují přibližně 12,000.000,- Kč. Soudem ustanovený znalec Ing. V. Ž. ve znaleckém posudku ohodnotil nemovitosti ke dni, kdy byl pravomocně skončen spor, na 20,405.000,- Kč představujících aritmetický průměr z cen vypočtených metodou výnosovou, nákladovou a porovnávací, včetně odhadu tržní ceny, v níž znalec zohlednil i to, že v domě jsou nájemci. Soud prvního stupně vyšel z ceny nemovitostí stanovené jím ustanoveným znalcem, který zohlednil nejen obsazenost domu nájemci, ale i to, že při odprodeji jednotlivých bytů by cena nemovitostí byla vyšší, než jak ji určil. Žalobě vyhověl do částky 2,040.500,- Kč (10 % z ceny nemovitostí) a zamítl ji v rozsahu 159.500,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 167/2008-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výroku I.) do částky 1,500.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9, 75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 20. 6. 2008 a od 21. 6. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 % (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výroku II.) změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 159.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 9. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9, 75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 20. 6. 2008 a od 21. 6. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 %, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výroky III. - V.). Odvolací soud na základě doplněného dokazování zjistil, že účastníci si ve smlouvě o právní pomoci ze dne 1. 1. 1994 dohodli odměnu žalobce v aktivních sporech ve výši 10 % z vyhrané částky. Za použití výkladových pravidel ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že účastníci ve smlouvě vyjádřili vůli vypočítat odměnu z hodnoty věci v době pravomocného skončení sporu, neboť jen tak lze hovořit o vyhrané věci. Tomu napovídá i mezi účastníky zavedená praxe, kdy žalobce za zastupování žalovaného ve věci sp. zn. 16 C 157/2000 vyčíslil odměnu z obvyklé ceny věci ke dni skončení sporu, stanovené znalcem za použití porovnávací metody. Žalobce zastupoval žalovaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 280/99, které pravomocně skončilo dne 27. 4. 2005 tak, že bylo určeno vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem. Žalobce za zastupování v tomto řízení vyúčtoval žalovanému odměnu 2,200.000,- Kč z ceny nemovitostí 22,000.000,- Kč. Znalec Ing. A. Ž. ve znaleckém posudku ze dne 2. 11. 2007 za použití porovnávací metody ocenil předmětné nemovitosti na částku 25,000.000,- Kč (početní chybou je jako výsledná částka uvedeno 20,405.000,- Kč). Nemovitosti přitom porovnal s obdobnými nemovitostmi v P. 6, a to obytným domem s požadovanou kupní cenou 27,000.000,- Kč a rodinným domem s dvěma byty, za nějž byla požadována kupní cena 11,300.000,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, který dovodil cenu nemovitostí aritmetickým průměrem z cen vypočtených různými oceňovacími metodami. Poukázal na § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podle něhož se majetek oceňuje obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, přičemž obvyklou cenou se pro potřeby tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění, a na § 2 odst. 3 písm. c/ tohoto zákona, který porovnávací způsob jako jeden z jiných způsobů oceňování definuje tak, že vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji. Na základě vzájemného vztahu uvedených ustanovení odvolací soud vyslovil názor, že porovnávací metoda se pojmově blíží určení obvyklé ceny. Vzhledem k dosavadní zavedené praxi účastníků dovodil, že je na místě vypočítat odměnu žalobce z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné porovnávací metodou. Ze znaleckého posudku Ing. A. Ž. vyplývá, že jím určená obecná cena 25,000.000,- Kč se podstatně neliší od znaleckých posudků předložených účastníky a zohledňuje i skutečnost, že v domě jsou nájemní byty. Odměna žalobci představující 10 % z této částky činí 2,500.000,- Kč. Při vázanosti žalobním návrhem bylo možno žalobci přiznat jen požadovaných 2,200.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (proti výroku II.) a o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (proti výroku I.). V dovolání ohlásil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neshledal smlouvy o právní pomoci uzavřené účastníky dne 1. 1. 1994 a 11. 12. 2001 neplatnými podle § 39 obč. zák. pro rozpor jejich obsahu a účelu se zákonem o zadávání veřejných zakázek a pro rozpor s § 8 vyhlášky č. 270/1994 Sb. (správně vyhlášky č. 270/1990 Sb.) a taktéž podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení základu pro výpočet odměny. V důsledku neplatnosti smluv je možno o odměně za právní pomoc uvažovat jen v intencích bezdůvodného obohacení, které lze vydat za každý jednotlivý úkon právní pomoci. Jeho námitka promlčení proto byla uplatněna důvodně. Namítl, že odvolací soud smlouvy nesprávně interpretoval, jestliže nedovodil, že sjednaná odměna 10 % z vyhrané částky se omezovala pouze na spory o peněžité pohledávky. Polemizuje s odvolacím soudem, že účastníci sjednali odměnu vypočtenou z hodnoty věci v době pravomocného skončení sporu, námitkou, že čl. 2 odst. 2 smlouvy se týkal pouze sporů z obligací, a nikoli vlastnických žalob, a že se ve smyslu § 10 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. nezabýval otázkou, zda výsledek řízení, ve kterém jej žalobce zastupoval, byl značně nejistý, a zda tedy bylo možné sjednat podílovou odměnu. Má výhrady i k závěru, že čl. 2. 2 smlouvy ze dne 1. 1. 1994 je obsahově totožný s čl. 2 odst. 2 smlouvy z 11. 12. 2001. Ujednání o 10 % odměně z vyhrané částky nebo hodnoty věci, která je předmětem sporu, je obsaženo až v později uzavřené smlouvě. Soudy pominuly, že rámcová smlouva je pouze direktivou k uzavření smlouvy a nikoli konkrétní smlouvou pro jednotlivý případ. Žalovaný vytýká soudům pochybení, že neopakovaly důkaz smlouvou o poskytnutí právní pomoci ze dne 1. 1. 1994, který byl proveden pouze v řízení před vydáním mezitímního rozsudku, že nevyslechly navrženého svědka F. a žalobce k okolnostem, za nichž smlouvu uzavřeli, a kdy k tomu došlo, a že ponechaly bez odezvy jednání žalobce, který pořídil znalecký odhad nemovitostí bez souhlasu jejího vlastníka. Není srozuměn s tím, že odvolací soud akceptoval závěry znalce Ing. Ž., jehož znalecký posudek považuje za polovičatý. Znalec určil tržní cenu nemovitostí, aniž zohlednil skutečnost, že dům je plně obsazen nájemci a že příjem z nemovitostí je tím omezen. Ač znalec před soudem prvního stupně vypovídal nekonkrétně a neodborně, nebyl vypracován nový znalecký posudek. Žalovaný prosazuje názor, že účastníci v souvislosti s řízením o určení vlastnictví k nemovitostem neuzavřeli konkrétní smlouvu o právní pomoci, a proto platí ve smyslu § 3 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb., že si sjednali mimosmluvní odměnu, jejíž výše vyplývá z § 13 odst. 6 citované vyhlášky. Konečně namítá, že soudy smlouvu o právní pomoci v pasáži o odměně nepatřičně nahradily nekonkrétní rámcovou smlouvou a že dohodu o základu výpočtu podílové odměny nahradily svým rozhodnutím. Připomněl, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek, nebylo přípustné, neboť by směřovalo jen proti některým jeho důvodům. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnout, neboť žalovaný nepředložil k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolání směřující proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí je sice přípustné, avšak nepovažuje je za důvodné, jelikož odvolací soud rozhodl o výši odměny na základě znaleckého posudku, který byl vypracován z rozhodnutí soudu. S výhradou, že ve znaleckém posudku nebylo zohledněno obsazení domu nájemci, nesouhlasí; je přesvědčen, že tato okolnost nemá negativní vliv na cenu domu. Žalobce má za to, že dovolacímu přezkumu nelze podrobit závěry, jež byly zaujaty v mezitímním rozsudku ohledně charakteru uzavřené smlouvy, jejího souladu s předpisy, a ohledně smluvené odměny. Nelze ani vytýkat, že k okolnostem uzavření smlouvy nebyl vyslechnut žalobce a svědek F., jehož výpověď navíc žalovaný nenavrhl. Ačkoli všechny námitky týkající se základu nároku mohl žalovaný uplatnit proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neučinil tak.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), popř. jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Protože proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu.
Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl listinný důkaz - smlouvu o poskytnutí právní pomoci ze dne 1. 1. 1994, dále důkaz výslechem svědka F., který smlouvu uzavíral, a výslechem žalobce za účelem zjištění, kdy a za jakých okolností byla smlouva uzavřena. Uvedené výhrady směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. května 2007, č. j. 14 Co 121/2007-50, kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu však žalovaný dovolání nepodal. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval již jen výší nároku, a pro tuto potřebu řešil otázku ceny nemovitosti v souvislosti s vyčíslením 10 % odměny, která žalobci podle mezitímního rozsudku náleží, již nelze přihlížet k vadám řízení souvisejícími s rozhodnutím o základu nároku. Důkaz smlouvou o poskytnutí právní pomoci byl proveden v původním řízení a při stanovení ceny nemovitostí již nebyl žádný důvod, aby tento důkaz byl znovu proveden. Výslech svědka F., který smlouvu za žalovaného uzavíral, neměl pro stanovení výše nároku rovněž žádný význam, stejně tak jako výslech žalobce. Bez významu je námitka žalovaného, že znalec Ing. S. na žádost žalobce ocenil nemovitosti, aniž si vyžádal jeho souhlas, neboť soudy při stanovení ceny nemovitostí vyšly ze znaleckého posudku Ing. A. Ž.
Jedinou vadu řízení, které se měl odvolací soud dopustit při rozhodování o výši nároku, vystihuje námitka, že soudy neprovedly k návrhu žalovaného, který zpochybňoval správnost znaleckého posudku znalce Ing. Ž., další znalecký posudek.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž není ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nich provede. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V posuzovaném případě žalovaný zpochybňoval závěry znalce Ing. Ž. o obecné ceně nemovitostí obsažené ve znaleckém posudku a navrhoval, aby byl k posouzení téže otázky ustanoven jiný znalec, který vypracuje další znalecký posudek. Jelikož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z níže uvedených důvodů neměl pochybnosti o odborných znaleckých závěrech znalce Ž. k položené otázce (obecné ceně nemovitostí), dokazování dalším znaleckým posudkem nedoplnil. Protože postupoval v souladu s § 120 odst. 1 větou druhou o. s. ř., žádného pochybení se nedopustil a řízení namítanou vadou nezatížil. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak námitkou žalovaného není naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný vytkl, že smlouvy o právní pomoci jsou neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) a pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) a že nárok je promlčen. Ani těmito výtkami se dovolací soud nemohl zabývat, jelikož otázka platnosti těchto právních úkonů byla vyřešena mezitímním rozsudkem a v rámci tohoto dovolacího řízení již nelze uvedené závěry revidovat. Jak vyplývá z obsahu spisu, pravomocným mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2007, č. j. 18 C 105/2006-32, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2007, č. j. 14 Co 121/2007-50, bylo rozhodnuto, že základ nároku žalobce je po právu. Mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) se rozhoduje o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše. V dalším řízení, v němž soud zjišťuje již jen výši nároku, nelze důvodně usuzovat na to, že nárok není co do základu dán pro neplatnost právního úkonu, popř. že nárok je promlčen. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku. I kdyby je soud v mezitímním rozsudku posoudil nesprávně, je vyloučeno, aby se jimi soud znovu zabýval při rozhodování o výši nároku. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 21 Cdo 601/1999). K námitkám vztahujícím se k základu věci tudíž nelze v dovolání směřujícímu proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto již jen o výši nároku, přihlédnout.
Prostřednictví dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty výtky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Odhlédne-li se od výtek žalovaného, které směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek, a jehož správnost nelze v tomto dovolání zpochybnit (tj. argumentace, že odměna byla sjednána pouze pro spory o peněžité pohledávky, a nikoli pro spory vlastnické, že účastníci následně konkludentním způsobem sjednali dohodu novou s mimosmluvní odměnou, zpochybňující správnost výkladu smlouvy o právní pomoci a mířící proti skutkovému stavu, na jehož základě bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem), zůstává k posouzení výhrada žalovaného, že odvolací soud zjistil nesprávně obecnou cenu nemovitostí, vyšel-li ze znaleckého posudku znalce Ing. A. Ž., jehož závěry pokládá za polovičaté, neboť znalec učinil závěr o obecné ceně nemovitostí, aniž zohlednil skutečnost, že dům je plně obsazen nájemci.
Od jiných důkazních prostředků (§ 125 o. s. ř.) se důkaz znaleckým posudkem liší tím, že jeho hodnocení podle § 132 o. s. ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. To, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neznamená, že je znaleckým posudkem vázán. Má-li o odborném nálezu pochybnosti, uloží znalci, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, případně aby vypracoval nový posudek; může rovněž ustanovit jiného znalce k posouzení téže věci nebo znalecký posudek přezkoumat ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě se soudy pochybení při hodnocení znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Ž. nedopustily. Ze znaleckého posudku i z výslechu tohoto znalce před soudem prvního stupně dne 16. 1. 2008 se podává, že znalec namítanou okolnost při závěru o obvyklé ceně nemovitostí zohlednil. V rámci použití porovnávací metody srovnával ceny, za něž byly nabízeny k prodeji obdobné nemovitosti v téže lokalitě (samostatně stojící vila se čtyřmi bytovými jednotkami, rodinný dům se dvěma byty po rekonstrukci, reprezentační vila), násobené koeficienty zohledňujícími mj. polohu, velikost, stav a vybavení nemovitosti. Při výslechu znalec uvedl, že svůj odborný odhad obvyklé ceny předmětných nemovitostí založil na znalostech o prodejnosti jiné srovnatelné nemovitosti, a setrval na svém závěru, že nemovitost je prodejná za 25,000.000,- Kč i se stávajícími nájemci. Odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Ž. přihlédl i k tomu, že jeho závěry se podstatně neliší od závěrů vyjádřených ve znaleckých posudcích předložených účastníky. Protože dovolací soud v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti odvolacím soudem neshledal žádný logický rozpor, nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto dovolání mířící proti tomuto výroku zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám, jimiž žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávnost, resp. neúplnost zjištěného skutkového stavu věci, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (navíc se s těmito námitkami dovolací soud vypořádal v rámci posouzení důvodnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu).
Jelikož žalovaný uplatnil proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí tytéž výhrady, kterými neúspěšně napadl správnost právního posouzení věci, na němž je založen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, nelze k řešení zpochybňovaných právních otázek přiznat dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto odmítl dovolání mířící proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 35.250,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 25. listopadu 2010

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu