33 Cdo 5055/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 630 obč. zák., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 5055/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce prof. RNDr. E. S. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovanému K. M. Š. , o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 108/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 134/2014-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 134/2014-158, potvrdil rozsudek ze dne 10. července 2013, č. j. 39 C 108/2011-120, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideální 1 / 2 specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), spatřuje (při citaci textu § 237 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to, zda lze považovat za porušení manželské věrnosti jednání manžela, který objímal jinou ženu a dal jí tzv. francouzský polibek . Akcentuje přitom, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, bylo porušení manželské věrnosti hodnoceno jako jednání, které se hrubě příčí dobrým mravům.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na vyřešení žalobcem formulované otázky. Soudy nižších stupňů založily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby především na závěru, že žalovaný se nedopustil chování, které by bylo možné kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy; vzaly přitom za prokázané, že starožitný nábytek dcera žalobce rodičům žalovaného darovala a namítaný neoprávněný prodej tohoto nábytku tak nemůže být přičítán k tíži žalovaného a že manželství žalovaného a dcery žalobce nebylo rozvedeno z důvodu jeho nevěry, nýbrž proto, že bylo dlouhodobě nesouladné a v rozkladu z důvodů na straně obou manželů. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně, resp. neúplně zjistil skutkový stav věci, pak tyto námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalobce přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném do 31. 12. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Oproti přesvědčení žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Výkladem pojmu rozpor s dobrými mravy se dovolací soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného (jehož správnost nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit a pro dovolací soud je závazné) lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a nelze je objektivizovat. Soud hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud, který převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že ze zjištěného chování žalovaného jako obdarovaného nelze dovodit, že jím hrubě porušil dobré mravy a že je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení dru ve smyslu § 630 obč. zák.
Sluší se uvést, že konfrontace napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, není na místě, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ, kdy manželství dárkyně a obdarovaného bylo rozvedeno s tím, že příčina rozvratu manželství spočívala výlučně na straně obdarovaného, který udržuje známost s devatenáctiletou dívkou, kterou nastěhoval do domu, kde žije i manželka a dcera a soudy uzavřely, že obdarovaný porušil manželskou věrnost způsobem znevažujícím důstojnost dárkyně, neboť tuto vystavil pro ni nepřijatelnému postavení . Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, proto nelze v posuzované věci - při konfrontaci skutkových terénů, z nichž soudy při právním posouzení věcí vycházely - aplikovat.
Námitkami, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a nenapravil pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně tím, že neprovedl všechny jím navržené důkazy, žalobce nevystihl jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu