33 Cdo 503/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2013
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 238 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 233 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 503/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Statutárního města Ostrava, městský obvod Ostrava-jih, se sídlem Ostrava - Hrabůvka, Horní 791/3, zastoupeného Mgr. Dagmar Cenknerovou, advokátkou se sídlem Bílovec, Slezské náměstí 14/37 proti žalované Ing. J. S., zastoupené JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Poštovní 1255/31, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 16/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 8 Co 123/2012-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě předesílá, že soud prvního stupně i soud odvolací v řízení o žalobě na obnovu řízení nesprávně označily účastníky řízení, když jejich procesní postavení zaměnily. V řízení o žalobě na obnovu řízení je totiž třeba označovat účastníky podle jejich procesního postavení v původním řízení (srovnej R V/68). Účastníci proto budou nadále označováni tak, jak vyplývá ze záhlaví tohoto rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. června 2012, č. j. 8 Co 123/2012-155, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. července 2011, č. j. 64 C 16/2009-113, kterým byla zamítnuta žaloba žalované na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 84 C 338/2003; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalovaná podala žalobu na obnovu řízení včas, avšak nejsou zde dány důvody obnovy, odvolací soud vedle toho, že přisvědčil soudu prvního stupně, že tu nejsou skutečnosti, které by mohly pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že žalovaná podala žalobu na obnovu řízení po marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty podle § 233 odst. 1 o. s. ř. Vyšel přitom z toho, že rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 84 C 338/2003, jež bylo vydáno v řízení, kterého se žaloba na obnovu řízení týká, nabylo právní moci dne 27. 7. 2006 a že žalovaná žalobu na obnovu řízení podala u soudu dne 5. 12. 2008. Odůvodnila ji tvrzením, že právní zástupkyně žalobkyně v původním řízení předložila soudu mandátní smlouvu č. 13/b/032/29/97 s přílohou č. 1 v upravené neoriginální podobě a zastupovala tak žalovanou v rozporu se zákonem. Jestliže sama žalovaná uvádí, že se s touto mandátní smlouvou a její přílohou seznámila při jednání soudu dne 18. 7. 2008, tedy že se tohoto dne dozvěděla o důvodu obnovy, začala jí tímto okamžikem - uzavřel odvolací soud - běžet tříměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že správnou ověřenou mandátní smlouvu obdržela až v září 2008.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ a § 238 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bezcennou je proto námitka žalované, jíž odvolacímu soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. vytýká nesprávnost zjištění, že se o důvodu obnovy dozvěděla dne 18. 7. 2008 při seznámení se s mandátní smlouvou a její přílohou v upravené neoriginální podobě. Pomíjí přitom, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Není-li zpochybnitelný skutkový závěr, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodu obnovy (uvedeném v § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), pak je nutně správný závěr odvolacího soudu, že žalované marně uplynula tříměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení (§ 233 odst. 1 obč. zák.). Odkaz žalované na ustanovení § 234 odst. 1 o. s. ř. je nepřípadný, neboť se vztahuje k žalobě pro zmatečnost.
I kdyby nebyl správný závěr odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení byla podána pozdě, nebylo by možné usnesení odvolacího soudu shledat zásadně právně významným a dovolání přípustným. Spočívá-li totiž rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006). V dané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu nejen na řešení otázky, zda žalovaná podala žalobu na obnovu řízení po uplynutí subjektivní lhůty, ale i na řešení otázky, zda uplatňovaný důvod obnovy by mohl mít v obnoveném řízení za následek příznivější výsledek řízení pro žalovanou. V obou případech odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba žalobu zamítnout. Zatímco správnost posouzení první otázky žalovaná v dovolání zpochybňuje, s řešením druhé z nich nepolemizuje, resp. ve vztahu k druhému důvodu, pro který odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, neoznačuje žádnou otázku, jíž by přisuzovala zásadní právní význam.
Přípustným není ani dovolání proti výroku o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu