33 Cdo 4994/2009
Datum rozhodnutí: 27.03.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 4994/2009



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce K. V. s místem podnikání ve Zlíně, Fábiánka II/5227, identifikační číslo 40984052 , zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, o zaplacení 310.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 272/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. července 2009, č. j. 60 Co 175/2009-63, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Frajta, advokáta se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, potvrdil rozsudek ze dne 8. prosince 2008, č. j. 26 C 272/2008-37, kterým Okresní soud ve Zlíně uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 310.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru, že žalobci vznikl nárok na zaplacení provize sjednané podle smlouvy o zprostředkování prodeje domu č. p. 151 na pozemku parc. č. 258 a pozemků parc. č. 258 a 349/1 v katastrálním území L. (dále jen zprostředkovatelská smlouva , popř. smlouva ), uzavřené dne 18. 10. 2007 na dobu do 31. 12. 2007, námitkou, že zprostředkovatel (žalobce) před uplynutím doby platnosti zprostředkovatelské smlouvy neobstaral, resp. nevykonal to, co podle ní obstarat (vykonat) měl (co bylo ve smlouvě ujednáno). Jinak řečeno, dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah zprostředkovatelské smlouvy, konkrétně ujednání účastníků o tom, co je jejím předmětem. Tato výtka je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj (žalovaným zpochybněný) právní závěr. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Shora uvedená námitka je proto v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezcenná, neboť nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak mylně dovozuje žalovaný, nýbrž je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s úspěchem použít. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a vyšel z výkladu smluvních ujednání o předmětu zprostředkovatelské smlouvy jak ho prezentuje žalovaný, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že žalobci právo na zprostředkovatelskou odměnu nevzniklo.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný závěr odvolacího soudu, že účastníky uzavřená zprostředkovatelská smlouva není neplatným právním úkonem. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že smlouva je neplatná pro nemožnost plnění, neboť ji jako zájemce uzavřel s žalobcem pouze on a nikoliv též jeho bývalá manželkou, přičemž předmětem smlouvy bylo zprostředkování prodeje nemovitostí v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném společném jmění manželů; smlouva přitom neobsahovala ujednání, že v případě naplnění jejího cíle žalovaný dodatečně opatří souhlas bývalé manželky s prodejem nemovitostí. Otázku zásadního právního významu tedy žalovaný spatřuje v posouzení, zda uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí náležejících do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, lze mít za úkon směřující bezprostředně k dispozici s vlastnickým právem k těmto nemovitostem. K této otázce se Nejvyšší soud ve svých rozsudcích již opakovaně vyjádřil (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 533/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1850/2010). Přijal a odůvodnil závěr, že zprostředkovatelská smlouva je dvoustranným právním úkonem mezi zájemcem na straně jedné a zprostředkovatelem na straně druhé, jehož výsledkem má být možnost zájemce uzavřít další (většinou kupní) smlouvu s třetí osobou. Existence společného jmění manželů k nemovitostem, jejichž prodej je zprostředkováván, zde nehraje roli, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy není úkonem, který by se bezprostředně dotýkal společné věci ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. K dispozici s majetkem nacházejícím se v ať už trvajícím, nebo zaniklém (a nevypořádaném) společném jmění manželů dochází teprve na základě kupní smlouvy po vyvinutí činnosti zprostředkovatele směřující k vyhledání vhodného kupce (zprostředkování prodeje). Zda společné jmění manželů v době zprostředkovávání prodeje nemovitostí trvá nebo zaniklo, ale doposud nebylo vypořádáno, je nevýznamné, neboť se vlastnictví nemovitostí v obou případech řídí režimem podle § 143 a násl. obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že absence účastenství druhého oprávněného ze společného jmění manželů ve vztahu založeném zprostředkovatelskou smlouvou, popř. jeho souhlasu s uzavřením této smlouvy, její neplatnost způsobit nemohou; je jich třeba teprve při samotném převodu nemovitostí nacházejících se ve společném jmění manželů (tj. při uzavření kupní smlouvy). Odvolací soud rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že zprostředkovatelská smlouva není neplatná proto, že na straně zájemce vystupoval jen jeden z bývalých manželů (žalovaný). Smyslem zprostředkovatelské smlouvy ze dne 18. 10. 2007 totiž bylo vyhledat pro zájemce potencionálního kupce na nemovitosti nabízené k prodeji a plnění žalobce spočívající v činnosti směřující k tomu, aby žalovaný měl možnost uzavřít s třetí osobou, kterou žalobce jako zprostředkovatel vyhledal, kupní smlouvu ohledně nemovitostí náležejících do zaniklého společného jmění manželů, nebylo nemožné.
Sjednané plnění nelze mít za nemožné - jak usuzuje dovolatel - ani proto, že v písemném vyhotovení zprostředkovatelské smlouvy se žalobce zavázal nikoliv k vyhledání jakékoliv třetí osoby jako potenciálního kupce, ale ke zprostředkování prodeje nemovitostí konkrétně označeným kupcům, které předtím, po jednání s žalovaným, vyhledal. Ani tento závěr nečiní dovolání zásadně právně významným. Odvolací soud zcela správně posoudil podstatu právního vztahu účastníků vyplývajícího ze zprostředkovatelské smlouvy, kdy úkolem žalobce jako zprostředkovatele bylo vyhledat potencionálního kupce, který by splňoval požadavky žalovaného coby zájemce, což bylo beze zbytku naplněno. Nelze přitom ani přehlížet, že s osobami (manžely), které žalobce vyhledal, žalovaný a jeho bývalá manželka kupní smlouvu skutečně uzavřeli.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle § 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010), s připočtením částky 2.060,-Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 27. března 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu