33 Cdo 4992/2016
Datum rozhodnutí: 22.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



33 Cdo 4992/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně F O U N T A I N C S, spol s. r.o. se sídlem v Brně, Hudcova 78, identifikační číslo 440 14 902, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, proti žalovanému JUDr. R. L. , advokátovi, zastoupenému Mgr. Rudolfem Maňouškem, advokátem se sídlem v Blansku, Čelakovského 1859/6, o zaplacení 18.951,36 EUR s příslušenstvím a 206.282,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 6/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 194/2015-123, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.891,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vávry, advokáta.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 194/2015-123, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 15. ledna 2015, č. j. 34 Cm 6/2013-78, jímž Krajský soud v Brně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 18.951,36 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 24. 3. 2012 do zaplacení a 206.282,10 se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 24. 3. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, neboť v něm žalovaný neuvedl, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalovaný za splněné, a nevyplývá to ani z obsahu dovolání.
Absence údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu