33 Cdo 4953/2009
Datum rozhodnutí: 31.01.2011
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř., § 129 odst. 1 předpisu č. 127/2005Sb., § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 127/2005Sb., § 2 odst. 1 písm. o) předpisu č. 127/2005Sb.




33 Cdo 4953/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NETRO s. r. o. se sídlem v Praze 8, Fořtova 58, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, proti žalovanému L. E. , zastoupenému opatrovníkem Mgr. Davidem Kotrbatým, justičním čekatelem Krajského soudu v Plzni, o zaplacení 2.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 20 C 426/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, takto:


Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, a usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 23. 10. 2008, č.j. 20 C 426/2008-16, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň město k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 13. 8. 2008 po žalovaném domáhala zaplacení 2.011,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že se jedná o dlužnou úhradu ceny za služby v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě Internet v období od 20. 6. 2005 do 31. 10. 2005 poskytované žalovanému na základě smlouvy uzavřené 20. 6. 2005.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, potvrdil usnesení ze dne 23. 10. 2008, č.j. 20 C 426/2008-16, jímž Okresní soud Plzeň město řízení zastavil, věc po právní moci svého usnesení postoupil k projednání a rozhodnutí Českému telekomunikačnímu úřadu a rozhodl o soudním poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Je-li předmětem sporu zaplacení ceny služby elektronických komunikací, kterou požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalovaném (účastníku), jemuž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala službu v oblasti přenosu dat a umožnila mu plný přístup do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen Úřad ), a nikoliv soudu (§ 7 odst. 1 o.s.ř., § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 127/2005 Sb. ). Vyslovil názor, že objednávku na poskytnutí úplatné služby může podat kdokoliv a uzavřením smlouvy je pak oprávněn vstoupit do sítě internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu; uzavření závazkového vztahu se žalobkyní je tak umožněno neurčitému okruhu subjektů bez jakéhokoli omezení, a jde tudíž o službu veřejně dostupnou, a to bez ohledu na to, že žalobkyně nemá osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti veřejně dostupné.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti Internet, nikoliv však jako služby veřejně dostupné. Není k tomu ani oprávněna; Úřad jí dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 vydal osvědčení k podnikání v elektronických komunikacích s tím, že služba přístupu k síti Internet není poskytována jako veřejně dostupná. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona č. 127/2005 Sb., nemůže být žalovaný účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je důvodné.
Vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu; předmětem dovolacího přezkumu je proto (právní) závěr odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, který žalobkyně zpochybnila výhradou, že žalovanému neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle § 2 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb., a proto žalovaný nemůže být účastníkem ve smyslu § 2 písm. a) tohoto zákona.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle § 108 odst. 1 písm. g) zákona č. 127/2005 Sb. Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon.
Podle § 129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb. Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.


Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. zabýval již ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09. Na základě jazykového a teleologického výkladu uvedeného ustanovení dospěl k názoru, že jeho smyslem a účelem bylo založit pravomoc Úřadu k rozhodování těch sporů, jež se týkají plnění povinností stanovených zákonem č. 127/2005 Sb.; k nim patří povinnost, kterou ukládá § 64 odst. 1 tohoto zákona účastníku, resp. uživateli veřejně dostupné služby elektronických komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Obdobnou otázkou se zabýval i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. Konf 38/2009, vyslovil právní závěr, že úmyslem zákonodárce bylo podmínit rozhodovací činnost Úřadu tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený, přičemž však vlastní zákonná úprava obsažená v § 129 odst. 1 tento záměr poněkud zastřela přidáním osobní podmínky. Dovodil proto, že pravomoc Úřadu bude dána k rozhodování sporů vzniklých mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) a účastníkem, popř. uživatelem, které se týkají porušení povinností uložených zákonem č. 127/2005 Sb. nebo na jeho základě.
Z obsahu spisu se podává, že účastníci řízení uzavřeli dne 20. 6. 2005 smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, podle níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému přístup do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu a žalovaný se zavázal za to žalobkyni platit pravidelný měsíční poplatek. Mezi účastníky tak vznikl právní vztah ze smlouvy o poskytování telekomunikační služby, která je v § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb. vymezena jako služba obvykle poskytovaná za úplatu, spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.
Jednou z podmínek k založení pravomoci Úřadu ve smyslu § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. je jak bylo výše vyloženo osobnostní vymezení předmětu sporu; musí tedy jít o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé. Jestliže žalobkyně poskytovala službu jako osoba vykonávající komunikační činnost podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., splňuje jako jeden z účastníků sporu uvedenou podmínku pro založení pravomoci Úřadu.
Zákon č. 127/2005 Sb. definuje jako účastníka každého, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb (§ 2 písm. a/), a jako uživatele každého, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (§ 2 odst. 1 písm. b/). Pro závěr, že žalovaný je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb. (a že i on splňuje osobnostní charakteristiku strany sporu), je proto určující kladná odpověď na otázku, zda žalobkyně, s níž smlouvu uzavřel, je podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.


Podle § 2 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb. se veřejně dostupnou službou elektronických komunikací rozumí služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen.
Podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb. je předmětem podnikání v elektronických komunikacích mimo jiné poskytování služeb elektronických komunikací. Podnikat v elektronických komunikacích na území České republiky mohou za podmínek stanovených zákonem fyzické a právnické osoby, které splňují obecné podmínky vymezené v jeho § 8 odst. 3; oprávnění k podnikání jim vzniká zásadně dnem, kdy doručí oznámení výkonu komunikační činnosti Úřadu, který jim o tom vydá osvědčení (§ 13 a § 14 zákona č. 127/2005 Sb.).
Z obsahu spisu vyplývá, že Český telekomunikační úřad dne 14. 4. 2004 pod č. j. 12520/2004-610 vydal žalobkyni osvědčení o registraci k poskytování telekomunikačních služeb přenosu dat s tím, že tato služba je poskytována jako neveřejná (§ 51 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, který byl s účinností od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb.). Následně žalobkyně oznámila Úřadu podle § 13 zákona č. 127/2005 Sb. výkon komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích (§ 8 zákona č. 127/2005 Sb.). Úřad dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 vydal žalobkyni osvědčení č. 427, podle něhož byla oprávněna poskytovat služby přístupu k síti Internet s tím, že tato služba není poskytována jako veřejně dostupná. Je tak zřejmé, že žalobkyni nesvědčilo oprávnění poskytovat veřejně dostupné služby, a nebyla tudíž zatížena těmi povinnostmi, které osobám poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací ukládá zákon č. 127/2005 Sb. Tak podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen uveřejnit ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek, podle zvláštního právního předpisu před nabytím platnosti těchto cen, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup a předkládat platné ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek bezodkladně Úřadu (§ 54 odst. 1 zákona), dále je povinen poskytovat službu nepřetržitě po všechny dny v roce ve stanovené kvalitě (§ 61 odst. 1 a § 71 zákona), vypracovat návrh smlouvy o poskytování služby obsahující stanovené náležitosti (např. nabídku servisních služeb, způsob uplatnění reklamace) se všeobecnými podmínkami veřejně dostupné služby a uveřejnit ho v každé provozovně a též způsobem umožňujícím dálkový přístup (§ 63 odst. 2 a 3 zákona). Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podléhá režimu vyúčtování ceny a reklamace podle § 64 zákona, zabezpečení ochrany osobních, provozních a lokalizačních údajů a důvěrnosti komunikací podle § 88 až § 91 zákona, režimu odposlechu a záznamu zpráv podle § 97 zákona a režimu bezpečnosti a integrity služeb elektronických komunikací podle § 98 odst. 3 a 4 zákona. Tyto povinnosti jsou projevem úmyslu zohlednit práva zájemců o poskytované služby z hlediska jejich informovanosti a možnosti výběru těchto služeb srovnáním jejich kvality, zajištění jejich práv na uzavření smlouvy a na garantování dostupné ceny tak, aby nikdo z nich nebyl předem z využívání služeb vyloučen a tím diskriminován. Lze tak uzavřít, že jen ten podnikatel, pro kterého ze zákona vyplývají povinnosti, jejichž prostřednictvím je zajištěn ve výše vyloženém smyslu přístup k poskytovaným službám pro všechny uživatele za dostupnou cenu, poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb. Jelikož žalobkyně takovým podnikatelem nebyla, nelze dovodit, že žalovaný, který s ní uzavřel smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací, je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona a že splňuje charakteristiku strany sporu, jíž je podmíněna pravomoc Úřadu k rozhodování sporu.
Z uvedeného závěru pak vyplývá, že ani podmínka věcného vymezení sporu není splněna, neboť předmět sporu se netýká porušení povinností uložených zákonem č. 127/2005 Sb. nebo na jeho základě. Ten totiž v § 64 odst. 1 upravuje pouze platební povinnost účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací, kterým ovšem žalovaný, jak bylo výše vysvětleno, není.
Lze shrnout, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za službu elektronické komunikace není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb., nýbrž soudu (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), neposkytuje-li osoba vykonávající komunikační činnost službu elektronických komunikací jako veřejně dostupnou ve smyslu § 2 písm. o) uvedeného zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4940/2009).
Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nespadá do pravomoci soudů, dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty první a druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2011

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu