33 Cdo 4946/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 630 obč. zák.



33 Cdo 4946/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. A. R. , zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Bělidle 997/15, proti žalované Ing. H. W. , zastoupené Mgr. Denisou Bakovskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pod Brentovou 617/9, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 341/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 30 Co 244/2015-479, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 30 Co 244/2015-479, potvrdil rozsudek ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 C 341/2011-307 (správně ze dne 18. 5. 2015, č. j. 13 C 341/2011-407), ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 C 341/2011-328 (správně 13 C 341/2011-428), kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ideální poloviny domu na pozemku, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku - zahrada, vše zapsáno na LV č. 1163 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec P., kat. území R. , a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Závěr, že předpoklady, za kterých se lze úspěšně domáhat vrácení darovaných nemovitostí (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen obč. zák. ), nejsou splněny, odvolací soud učinil na podkladě zjištění, podle nichž darování ideální poloviny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných nemovitostí (dále jen nemovitosti ) žalobcem žalované nebylo podmíněno závazkem, že výhradně ona bude pečovat o matku účastníků J. R.. Žalovaná zřídila ve prospěch matky věcné břemeno bezplatného doživotního bydlení ve dvou místnostech s příslušenstvím v přízemí nemovitosti a spolu se svým tehdejším manželem a dětmi v době nepřítomnosti žalobce se o matku starala a pomáhala jí. Poté, co se žalobce vrátil z ciziny a nastěhoval se k matce, žalovaná zrušila jeho trvalý pobyt v nemovitosti z důvodu jeho dluhů a obav z exekutorů. Následně se vzájemné vztahy účastníků zhoršily. Žalobce se s matkou uzavřel v prostorách věcného břemene, izoloval ji od zbytku rodiny a žalovaná do těchto prostor a k matce neměla přístup. Zároveň žalobce nezajistil matce důstojné bydlení s alespoň základním úklidem; zatímco on spal v posteli, matka přespávala na zemi na matraci. Ačkoli žalobce nebyl vlastníkem nemovitosti ani oprávněným z věcného břemene, za bydlení nic neplatil, přestože žalovaná byla v invalidním důchodu a měla vážné problémy dané fyzickým a psychickým onemocněním, rozpadem jejího manželství a sebevraždou syna. Trpěla značnými bolestmi, které tlumila nejen léky, ale i alkoholem. Její chování bylo sice problematické a ne vždy zcela standardní, avšak provedeným dokazováním nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že matce úmyslně netopila a zapříčinila její nemoc, že ji napadla a že zavinila její infarkt. Žalovaná nenavštívila matku v nemocnici a nezúčastnila se jejího pohřbu, protože ji žalobce neinformoval o její hospitalizaci a zatajil jí její úmrtí. Ve zřejmé reakci na chování žalobce mu žalovaná zamezila přístup do domu a odmítla mu vydat jeho věci. Odvolací soud s přihlédnutím ke zjištěným příčinám konfliktu účastníků a k prokázanému vzájemnému chování žalované, žalobce a jejich matky uzavřel, že ze strany žalované nešlo o jednání takové intenzity, které by bylo možno za daných okolností hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (mimo jiné) v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012) nesprávně hodnotil otázku hrubého porušení dobrých mravů žalovanou.
Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná žalobcem, ale i jeho další rozhodnutí, např. ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015).
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. obecně přijal. Sice konstatoval, že žalovaná ve vztahu k žalobci porušila dobré mravy tím, že mu zamezila přístup do nemovitosti a nevydala mu jeho věci, avšak dovodil, že její chování nedosáhlo intenzity naplňující skutkovou podstatu § 630 obč. zák. (tj. hrubého porušení dobrých mravů). Neposuzoval totiž izolovaně chování samotné žalované (s přihlédnutím k jejím zdravotním potížím a prožitým stresům, jež se projevovaly ne vždy adekvátními reakcemi žalované na chování jejího okolí), ale zabýval se i jednáním žalobce, který je bratrem žalované, a okolnostmi a důvody, které byly příčinou vyhrocených poměrů panujících mezi nimi. Lze uzavřít, že odvolací soud - oproti přesvědčení žalobce - se při řešení nastolené právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přestože žalobce v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., právní závěr odvolacího soudu dovozující, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že byla naplněna skutková podstata § 630 obč. zák., zpochybňuje skutkovými námitkami (dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr). Odvolacímu soudu totiž vytýká, že jeho skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování; zpochybňuje správnost zjištění ohledně psychického a fyzického stavu žalované v posuzovaném období a o jeho vlivu na její chování, má výhrady k hodnocení provedených důkazů, zejména věrohodnosti některých svědků a jejich výpovědí v řízení před soudem prvního stupně, a toho co soudy zjistily z listinných důkazů, a namítá, že soud nevzal v úvahu skutečnosti svědčící v jeho prospěch, jež vyšly v řízení najevo. Žalobce teprve na podkladě vlastní verze skutku se snaží prosadit právní názor, že žalobou uplatněný nárok je opodstatněný, neboť jím tvrzené chování žalované má odůvodnit závěr, že vůči němu a jejich matce hrubě porušila dobré mravy, neboli že je splněna podmínka vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Žalobce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípadná je námitka žalobce, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu představované jeho rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 1203/2015, jestliže skutkové závěry o zdravotním stavu žalované učinil nikoli ze znaleckého posudku, nýbrž z výslechu jejího ošetřujícího lékaře. V odkazovaném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval otázkou neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák., pro jejíž zodpovězení bylo podstatné zjištění, zda posuzovaná osoba při uzavírání právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli. V daném případě odvolací soud otázku (ne)platnosti právního úkonu žalované neposuzoval; z výslechu ošetřujícího lékaře čerpal zjištění, v souvislosti s jakými zdravotními potížemi byla v jeho péči a jaké jsou jejich typické projevy.
Namítá-li žalobce, že soud prvního stupně (a ani odvolací soud) neprovedl jím navržené důkazy, ač tomu nebránila zásada koncentrace řízení, že při prováděném dokazování byla porušena zásada rovnosti stran zakotvená v § 18 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle, neboť není dostatečně odůvodněno, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno; odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení - pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo - dovolací soud přihlíží jen za předpokladu, že dovolání shledá přípustným (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Protože předpoklad přípustnosti dovolání v dané věci splněn není, jsou bez významu odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž žalobce uvedené námitky podpořil.
Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež se váže k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu