33 Cdo 4940/2009
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř., § 129 odst. 1 předpisu č. 127/2005Sb.



33 Cdo 4940/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně N. s. r. o. , zastoupené advokátem proti žalovanému P. K., o zaplacení částky 10.745,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 122/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2009, č. j. 25 Co 256/2009-48, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2009, č. j. 25 Co 256/2009-48, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 6. května 2009, č. j. 14 C 122/2009-35, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu dne 11. 4. 2008 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10.745,- Kč představující dlužnou úhradu ceny za služby v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě I. v období od června do prosince 2005 poskytované na základě smlouvy uzavřené dne 3. 2. 2003.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. června 2009, č. j. 25 Co 256/2009-48, potvrdil usnesení ze dne 6. května 2009, č. j. 14 C 122/2009-35, jímž Okresní soud v Chebu zastavil řízení, věc po právní moci svého usnesení postoupil k projednání a rozhodnutí Č. t. ú. a rozhodl o soudním poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. Je-li předmětem sporu zaplacení telekomunikačních poplatků, které požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalovaném (účastníku), jemuž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala službu v oblasti přenosu dat a umožnila mu plný přístup do sítě I. prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Č. t. ú. (dále jen Úřad ), a nikoliv soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř. a § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění - dále jen zákon o elektronických komunikacích ). Vyslovil názor, že objednávku na poskytnutí úplatné služby může podat kdokoliv a uzavřením smlouvy je pak oprávněn vstoupit do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu; uzavření závazkového vztahu se žalobkyní je tak umožněno neurčitému okruhu subjektů bez jakéhokoli omezení a jde tudíž o službu veřejně dostupnou. Nerozhodnou shledal námitku žalobkyně, že nemá osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti veřejně dostupné, neboť tato okolnost nemá vliv na platnost závazkového vztahu mezi účastnicemi.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti I., nikoliv však jako služby veřejně dostupné. Není k tomu ani oprávněna; Úřad jí dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 vydal osvědčení k podnikání v elektronických komunikacích s tím, že služba přístupu k síti I. není poskytována jako veřejně dostupná. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona o elektronických komunikací, nemůže být žalovaný účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Žalobkyně žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenamítala a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, výhradou, že žalovanému neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle § 2 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích, a proto žalovaný nemůže být účastníkem ve smyslu § 2 písm. a/ tohoto zákona.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V době, kdy účastníci řízení uzavřeli smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, upravoval podmínky pro poskytování telekomunikačních služeb zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon o telekomunikacích ), který byl zrušen a s účinností od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem o elektronických komunikacích.
Se zřetelem k § 136 odst. 1 přechodných ustanovení zákona o elektronických komunikacích, podle něhož se tímto zákonem, pokud není uvedeno jinak, řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, bylo nutno otázku pravomoci posuzovat podle stávajícího zákona.
Podle § 108 odst. 1 písm. g/ zákona o elektronických komunikacích Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon.
Podle § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích zabýval již ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09. Na základě jazykového a teleologického výkladu uvedeného ustanovení dospěl k názoru, že jeho smyslem a účelem bylo založit pravomoc Úřadu k rozhodování těch sporů, jež se týkají plnění povinností stanovených zákonem o elektronických komunikacích; k nim patří povinnost, kterou ukládá § 64 odst. 1 tohoto zákona účastníku, resp. uživateli veřejně dostupné služby elektronických komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Obdobnou otázkou se zabýval i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. Konf 38/2009, vyslovil právní závěr, že úmyslem zákonodárce bylo podmínit rozhodovací činnost Úřadu tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený, přičemž však vlastní zákonná úprava obsažená v § 129 odst. 1 tento záměr poněkud zastřela přidáním osobní podmínky. Dovodil proto, že pravomoc Úřadu bude dána k rozhodování sporů vzniklých mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) a účastníkem, popř. uživatelem, které se týkají porušení povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě.
Z obsahu spisu se podává, že účastníci řízení uzavřeli dne 3. 2. 2003 smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, podle níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému přístup do sítě I. prostřednictvím bezdrátového datového okruhu (blíže ve smlouvě specifikovaného) a žalovaný se zavázal za to žalobkyni platit pravidelný měsíční poplatek. Mezi účastníky tak vznikl právní vztah ze smlouvy o poskytování telekomunikační služby, která byla v § 2 odst. 5 zákona o telekomunikacích vymezena jako služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám, a zákonem o elektronických komunikacích je tato služba elektronických komunikací definována jako služba obvykle poskytovaná za úplatu, spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací (§ 2 písm. n/ tohoto zákona).
Jak bylo výše vyloženo, jednou z podmínek k založení pravomoci Úřadu ve smyslu § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikací je osobnostní vymezení předmětu sporu; musí tedy jít o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé. Jestliže žalobkyně poskytovala službu jako osoba vykonávající telekomunikační činnost podle § 13 odst. 1 písm. c/ zákona o telekomunikacích, posléze komunikační činnost podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona o elektronických komunikacích, splňuje jako jeden z účastníků sporu uvedenou podmínku pro založení pravomoci Úřadu.
Protože zákon o elektronických komunikacích definuje jako účastníka každého, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb (§ 2 písm. a/), a jako uživatele každého, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (§ 2 odst. 1 písm. b/), je určující pro závěr, že žalovaný je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona o elektronických komunikacích (a že i on splňuje osobnostní charakteristiku strany sporu), kladná odpověď na otázku, zda žalobkyně, s níž smlouvu uzavřel, je podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.
Podle § 2 písm. o/ zákona o elektronických komunikací se veřejně dostupnou službou elektronických komunikací rozumí služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen.
Podle § 8 odst. 1 písm. b/ zákona o elektronických komunikacích je předmětem podnikání v elektronických komunikacích mimo jiné poskytování služeb elektronických komunikací. Podnikat v elektronických komunikacích na území České republiky mohou za podmínek stanovených zákonem fyzické a právnické osoby, které splňují obecné podmínky vymezené v jeho § 8 odst. 3; oprávnění k podnikání jim vzniká zásadně dnem, kdy doručí oznámení výkonu komunikační činnosti Úřadu, který jim o tom vydá osvědčení (§ 13 a § 14 zákona o elektronických komunikacích).
Z obsahu spisu vyplývá, že Č. t. ú. dne 14. 4. 2004 pod č. j. 12520/2004-610 vydal žalobkyni osvědčení o registraci k poskytování telekomunikačních služeb přenosu dat s tím, že tato služba je poskytována jako neveřejná (§ 51 odst. 1 zákona o telekomunikacích). Následně žalobkyně oznámila Úřadu podle § 13 zákona o elektronických komunikacích výkon komunikační činnost, která je podnikáním v elektronických komunikacích (§ 8 zákona o elektronických komunikacích). Úřad rozhodnutím ze dne 16. 9. 2005, č. j. 32779/2005-631, jí vydal osvědčení č. 427, podle něhož byla oprávněna poskytovat služby přístupu k síti Internet s tím, že tato služba není poskytována jako veřejně dostupná. Je tak zřejmé, že žalobkyni nesvědčilo oprávnění poskytovat veřejně dostupné služby, a nebyla tudíž zatížena těmi povinnostmi, které osobám poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací ukládá zákon. Tak podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen uveřejnit ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek, podle zvláštního právního předpisu před nabytím platnosti těchto cen, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup a předkládat platné ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek bezodkladně Úřadu (§ 54 odst. 1 zákona), dále je povinen poskytovat službu nepřetržitě po všechny dny v roce ve stanovené kvalitě (§ 61 odst. 1 a § 71 zákona), vypracovat návrh smlouvy o poskytování služby obsahující stanovené náležitosti (např. nabídku servisních služeb, způsob uplatnění reklamace) se všeobecnými podmínkami veřejně dostupné služby a uveřejnit ho v každé provozovně a též způsobem umožňujícím dálkový přístup (§ 63 odst. 2 a 3 zákona). Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podléhá režimu vyúčtování ceny a reklamace podle § 64 zákona, zabezpečení ochrany osobních, provozních a lokalizačních údajů a důvěrnosti komunikací podle § 88 až § 91 zákona, režimu odposlechu a záznamu zpráv podle § 97 zákona a režimu bezpečnosti a integrity služeb elektronických komunikací podle § 98 odst. 3 a 4 zákona. Tyto povinnosti jsou projevem úmyslu zohlednit práva zájemců o poskytované služby z hlediska jejich informovanosti a možnosti výběru těchto služeb srovnáním jejich kvality, zajištění jejich práv na uzavření smlouvy a na garantování dostupné ceny tak, aby nikdo z nich nebyl předem z využívání služeb vyloučen a tím diskriminován. Lze tak uzavřít, že jen ten podnikatel, pro kterého ze zákona vyplývají povinnosti, jejichž prostřednictvím je zajištěn ve výše vyloženém smyslu přístup k poskytovaným službám pro všechny uživatele za dostupnou cenu, poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací podle § 2 odst. 1 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích. Jelikož žalobkyně takovým podnikatelem nebyla, nelze dovodit, že žalovaný, který s ní uzavřel smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací, je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona a že splňuje charakteristiku strany sporu, jíž je podmíněna pravomoc Úřadu k rozhodování sporu.
Z uvedeného závěru pak nutně vyplývá, že ani podmínka věcného vymezení sporu není splněna, neboť předmět sporu se netýká porušení povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě. Ten totiž v § 64 odst. 1 upravuje pouze platební povinnost účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací, kterým ovšem žalovaný, jak bylo výše vysvětleno, není.
Vzhledem k řečenému dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za službu elektronické komunikace není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1 věty první zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, nýbrž soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), neposkytuje-li osoba vykonávající komunikační činnost službu elektronických komunikací jako veřejně dostupnou ve smyslu § 2 písm. o/ citovaného zákona.
Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nespadá do pravomoci soudů, dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta první a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2010

JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu