33 Cdo 4889/2008
Datum rozhodnutí: 03.02.2009
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 114b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 153a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Cdo 4889/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. P., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 49.732,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 390/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 39 Co 490/2007-60, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 49.732,50 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s ní dne 1. 11. 2004 uzavřela kupní smlouvu o dodávce elektřiny do odběrných míst N. a R., T. Žalovaná za odebranou elektřinu neplatila a vznikl jí dluh ve výši 7.692,- Kč za období od 1. 11. 2004 do 11. 5. 2005 a ve výši 42.040,50 Kč za období od 10. 5. 2005 do 18. 10. 2005, kdy byl smluvní vztah ukončen.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 39 Co 490/2007-60, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2007, č. j.

18 C 390/2006-27, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 49.732,50 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl

o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanou podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná

na jí doručené usnesení soudu s výzvou splňující náležitosti § 114b odst. 1 o. s. ř. nikterak nereagovala a přes příslušné poučení o následcích nečinnosti se ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Protože byly splněny i další zákonné předpoklady, bylo namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání (§ 153a o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu žalovaná (v tu dobu nezastoupená advokátem) napadla dovoláním, v němž vyjádřila výhrady k opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku. Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z předpokladu, že žalobkyně má vůči

ní pohledávku v žalované výši. Tvrdí, že elektřinu v odběrném místě po 10. 5. 2005 neodebírala a nezdržovala se zde. Poté, co jí byl ustanoven pro dovolací řízení advokát P. G., doplnila dovolání podáním ze dne 6. 1. 2009, v němž opětovně tvrdí, že žalobkyně nemá právo na úhradu za odběr elektřiny od 11. 5. 2005, neboť tohoto dne se z odběrního místa (svého bydliště) na adrese R., T., odstěhovala; v přítomnosti svědků zaznamenala stav elektroměru a předala klíče od nemovitosti. Nemohla tudíž poté odebírat elektřinu na základě kupní smlouvy o její dodávce uzavřené s žalobkyní dne 1. 11. 2004. Výhrady k závěru odvolacího soudu, že byly splněny zákonné předpoklady k vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., neuplatnila. Pouze vysvětlila svou nepřítomnost u jednání soudu dne 14. 5. 2007 pobytem ve věznici ve S.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem, který splnil podmínku advokátního zastoupení (§ 240 odst. a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (kromě zde uvedených výjimek v případě přípustného dovolání), včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově konkretizován. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele,

že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž

až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná zpochybňuje správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu jedině argumentací o neopodstatněnosti uplatněného nároku. Taková výhrada ovšem není relevantní z hlediska posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a). Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá,

že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné vedle vad uvedených v § 205a

odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek

pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno

ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již

v usneseních ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2001).

Jestliže žalovaná v dovolání nezpochybnila závěr odvolacího soudu, na němž jeho právní posouzení věci spočívá, a to že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§ 114 odst. 1 a 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.), nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)

a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2009

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu