33 Cdo 4865/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 4865/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CF FLOP, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. Míru 4/5, o zaplacení 256.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 107/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2009, č. j. 71 Co 129/2009-78, takto:

I. I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Svobody, advokáta se sídlem v Bruntále, nám. Míru 4/5.
O d ů v o d n ě n í:


Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2009, č. j. 71 Co 129/2009-78, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. prosince 2008, č. j. 14 C 107/2008-55, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat zásadně jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, popř. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu je proto námitka žalobkyně, že odvolací soud nevzal při rozhodování dostatečně v úvahu, že vztahy účastníků od roku 1995 byly a jsou vždy pouze obchodní . Jde totiž o skutkovou výhradu, která představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.


Přípustnost dovolání nemůže založit výtka žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, resp. nepředvídatelné. Zmíněnou námitku lze podřadit toliko dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, nemá přesah do roviny zásadního posouzení procesních norem a nelze jí přípustnost dovolání založit. Navíc je neopodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé , jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu v dané věci předvídat. O takovou situaci nešlo. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně při jednání, při němž měli účastníci řízení, resp. jejich zástupci, možnost k věci se vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže tento soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, která učinil již soud prvního stupně, shodně s ním posoudil vztah účastníků založený smlouvou o postoupení pohledávky jako občanskoprávní a přisvědčil rovněž jeho závěru, že právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty podle této smlouvy je promlčeno.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že její právo na smluvní pokutu podle smlouvy o postoupení pohledávky je promlčeno. Tento závěr je založen na úvaze, že při posouzení námitky promlčení tohoto práva je namístě řídit se občanským nikoli obchodním zákoníkem.
Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatelé vystupovali (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
V posuzovaném případě byl žalobou uplatněn nárok na smluvní pokutu, kterou se žalovaný jako postupník zavázal žalobkyni (postupiteli) zaplatit podle smlouvy o postoupení pohledávky v případě, že řádně a včas neuhradí cenu za postoupenou pohledávku (smlouvou byl postupován šedesátiprocentní podíl na pohledávce za dlužníkem - Krnovskou obchodní společností, s. r. o. se sídlem v Krnově, za sjednanou cenu 400.000,- Kč). Oba účastníci řízení jsou podnikateli; předmětem podnikání žalobkyně je mimo jiné i leasing spojený s financováním a ostatní finanční zprostředkování. Žalovaný v rozhodné době podnikal na základě živnostenského oprávnění v oblasti provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, velkoobchodu a maloobchodu a silniční nákladní motorové dopravě.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nelze aplikaci obchodního zákoníku dovodit ani z povahy věci samé (nejde o tzv. absolutní obchod), ani z toho, že by šlo o závazkový vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání. Oba účastníci řízení jsou sice podnikateli, nicméně předmětem podnikání žalovaného není žádná z činností spojená s finančními službami či finančním zprostředkováním. Nejde tudíž o vztah, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák. Protože žalobkyně - jak vyplývá z vyjádření jejího statutárního zástupce - obchoduje s žalovaným již od roku 1995, nelze ani předpokládat, že by při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, z níž dovozuje žalobou uplatněný nárok na smluvní pokutu, neměla vědomost o předmětu jeho podnikání. Protože odvolací soud při posouzení otázky předložené k přezkumu v dovolacím řízení nepochybil (nerozhodl v rozporu s hmotným právem), nemůže tato otázka činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným. Navíc se sluší připomenout, že otázkou konkurence občanského a obchodního zákoníku v souvislostech s uplatněním námitky promlčení práva sloužícího k zajištění pohledávky se Nejvyšší soud již v minulosti zabýval (srov. např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 736/2006 ze dne 8. 2. 2007, v němž řešil otázku, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, a uzavřel, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva. Toto rozhodnutí dovolacího soudu obstálo i v rovině ústavní - viz. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 925/07.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 odst. 1 ve spojení s § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu