33 Cdo 4791/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 214a odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 4791/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Napajedla, Masarykovo náměstí 220, proti žalované E. P., zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem Vizovice, Palackého náměstí 354, o 136.973,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 104/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 6. 2015, č. j. 60 Co 28/2015-105, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.325 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Forala, advokáta se sídlem Napajedla, Masarykovo náměstí 220.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 26 C 104/2014-58, zamítl žalobu o zaplacení 136.973,54 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 60 Co 28/2015-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 136.973,54 Kč s 8,05 % p. a. úroky z prodlení od 17. 4. 2014 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, podle něhož účastníci (dlužníci) za trvání manželství uzavřeli dne 14. 8. 2007 s Raiffeisenbank a. s. (věřitelka) úvěrovou smlouvu, na základě níž jim banka poskytla úvěr ve výši 1.850.000 Kč na zakoupení stavebního pozemku, který se jí účastníci zavázali společně a nerozdílně splácet v dohodnutých měsíčních splátkách spolu s úroky. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 3. 2012, č. j. 36 C 14/2012-21, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2012, bylo manželství účastníků rozvedeno. Účastníci uzavřeli písemně dne 19. 9. 2012 s Raiffeisenbank a. s. dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě, v němž věřitelka prominula žalované k její žádosti se souhlasem žalobce dluh z úvěrové smlouvy. Žalobce po rozvodu manželství zaplatil věřitelce na splátkách úvěru celkem 273.947,07 Kč. Účastníci do tří let od právní moci rozvodu jejich manželství neuzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů ani nepodali u soudu návrh na jeho vypořádání. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že společné jmění účastníků zaniklo dnem 7. 4. 2012 (§ 149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 /§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen obč. zák. ). Za trvání jejich manželství jim z uzavřené úvěrové smlouvy vznikl závazek tvořící společné jmění manželů, z něhož byli zavázáni solidárně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Jelikož do tří let od zániku společného jmění manželů nedošlo k jeho vypořádání dohodou a ani nebyl podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, nastala ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. nevyvratitelná zákonná domněnka vypořádání společného jmění manželů, podle níž platí, že účastníci se podílí na úhradě tohoto závazku každý rovným dílem. Ve vztahu k dohodě o prominutí dluhu (§ 574 odst. 1 obč. zák.) obsažené v dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě odvolací soud zaujal právní názor, že její právní účinky působí jen ve vztahu mezi žalovanou a věřitelkou, které ji uzavřely, a nikoli i vůči žalobci (dalšímu - solidárnímu dlužníku), jemuž věřitelka dluh neprominula, aniž by se dohoda promítla do zásad vzájemného vypořádání mezi účastníky - spoludlužníky (§ 511 obč. zák.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce se při rovnosti podílů účastníků oprávněně domáhá po žalované úhrady jedné poloviny toho, co po zániku společného jmění manželů zaplatil věřitelce na splátkách úvěru (§ 511 odst. 3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ), spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozhodnutím ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a oproti odvolacímu soudu prosazuje, že úhrada splátek úvěru po zániku společného jmění manželů v důsledku rozvodu manželství měla být řešena v rámci vypořádání společného jmění manželů. I nadále má za to, že na základě dohody v dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě zůstal dlužníkem s povinností uhradit dluh pouze žalobce, který se rovněž vůči ní vzdal pohledávek z úvěrové smlouvy. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že v posuzovaném případě došlo k vypořádání jejich společného jmění manželů zákonnou fikci, podle níž se na úhradě peněžního závazku, jenž byl součástí jejich společného jmění, měli podílet rovným dílem; k tomu však nedošlo.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Navzdory přesvědčení žalované napadené rozhodnutí není v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu, na které žalovaná v dovolání odkazuje. V usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, Nejvyšší soud sice rovněž posuzoval situaci, kdy se rozvedený manžel domáhal, mimo jiné, úhrady poloviny splátek hypotečního úvěru, který převzali oba manželé za trvání manželství, avšak žalovaná přehlíží, že na rozdíl od posuzovaného případu, dovolatel v označené věci uplatnil svůj nárok mimo probíhající řízení o vypořádání společného jmění manželů. V daném případě však návrh na vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu ve lhůtě tří let od jeho zániku podán nebyl ani nedošlo k jeho vypořádání dohodou účastníků; k vypořádání společného jmění účastníků došlo na základě nevyvratitelné zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., podle níž platí, že účastníci si vypořádali závazek z úvěrové smlouvy tak, že každý z nich se bude podílet na jeho úhradě jednou polovinou. Žalovanou citované rozhodnutí dovolacího soudu tudíž řeší skutkově odlišnou situaci a závěry v něm obsažené na rozhodovanou věc nedopadají. Plnil-li žalobce věřitelce ze smlouvy o úvěru za situace, v níž podíly na dluhu účastníků byly upraveny podle nastalé fikce vypořádání společného jmění manželů (§ 150 odst. 4, § 511 odst.2 obč. zák.), je oprávněn domáhat se po žalované náhrady toho, co splnil věřitelce nad rámec svého podílu (§ 511 odst. 3 obč. zák.). Okolnost, že věřitelka prominula žalované coby jednomu ze solidárních dlužníků dluh z úvěrové smlouvy podle § 574 odst. 1 obč. zák., nemá, jak správně dovodil odvolací soud, vliv na vzájemné vypořádání mezi spoludlužníky podle zásad upravených v § 511 odst. 3 obč. zák. (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1678 a násl. s.).
Zpochybňuje-li žalovaná správnost právního posouzení věci odvolacím soudem argumentací, že i žalobce se vůči ní vzdal pohledávek z úvěrové smlouvy, činí tak procesně neregulérním způsobem; její námitka totiž míří proti správnosti skutkového stavu, který byl podkladem odvolacímu soudu pro právní posouzení věci. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Součástí skutkového stavu věci, na němž odvolací soud založil žalovanou kritizovaný právní závěr, nebylo zjištění, že žalobce se vůči žalované vzdal svých pohledávek vzniklých v souvislosti s úhradou úvěru.
Protože dovolání žalované neobsahuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. února 2017


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu