33 Cdo 4788/2008
Datum rozhodnutí: 25.08.2010
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 o. s. ř.




33 Cdo 4788/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce B. S., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti žalované V. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Jíchou, advokátem se sídlem v Praze 9, Učňovská 100/1, o zaplacení 1,415.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 116/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 53 Co 572/2007-77, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. července 2007, č. j. 18 C 116/2006-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1,415.160,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 13. 2. 2002 do zaplacení z dědictví vyplaceného k rukám žalované po A. H. H. zemřelém dne 12. 2. 2002 v A., a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je závětní dědičkou po zůstaviteli A. H. H. (H.), který žalobci v minulosti při jeho návštěvě v A. ústně přislíbil, že se s ním žalovaná rozdělí o své dědictví, neboť na něho při sepisu závěti zapomněl, resp. že mu žalovaná po jeho smrti vyplatí 20 procent ze svého dědického podílu, který jí v závěti odkázal a který činil cca 360.000 australských dolarů (tj. cca 7,000.000,- Kč). Žalobce se zaplacení částky 1,415.160,- Kč představující hodnotu 20 procent z dědického podílu připadajícího žalované domáhal již v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 507/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10, který žalobu rozsudkem ze dne 18. 4. 2005 zamítl; odvolání žalobce proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2006, č. j. 22 Co 358/2006-60, odmítl s odůvodněním, že se žalobce jako účastník řízení vzdal práva podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že projev vůle zůstavitele A. H. H. je neplatný, neboť darování bylo učiněno pro případ jeho smrti, respektive podle darovací smlouvy mělo být plněno až po dárcově smrti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j. 53 Co 572/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se již žalobou podanou u soudu dne 17. 12. 2003 domáhal po žalované zaplacení 1,415.160,- Kč s tvrzením, že tato částka představuje 20 procent z dědického podílu, který žalovaná podle závěti získala po zůstaviteli A. H. H. (H.), a je podle jeho vůle a ústního příslibu povinna žalobci vyplatit. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že projednání žaloby v daném řízení brání tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť je zde dána totožnost skutku, z něhož žalobce nárok na zaplacení částky 1.415,160,- Kč odvozoval jak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003, které již bylo pravomocně skončeno, tak i v daném řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že žaloba vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003 nebyla žalobou na plnění, nýbrž určovací žalobou. Soud tehdy nesprávně žalobu označil za žalobu o vyplacení dědického podílu , aniž by vysvětlil, jak k takovému závěru dospěl, a nechal přitom bez povšimnutí, že se nedomáhal vyplacení dědického podílu, neboť měl zato, že k naplnění inominátní smlouvy uzavřené s dárcem A. H. H. došlo za jeho života a za jeho života také přešlo vlastnictví k určené částce v jeho prospěch . Rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 507/2003 tudíž nemá žádnou oporu v realitě . Žalobce nadále prosazuje názor, že se stal vlastníkem částky 1,415.160,- Kč, aniž došlo k jejímu předání, neboť se nejednalo o klasickou darovací smlouvu vzhledem k mimořádným okolnostem, za nichž byla uzavřena . Zdůrazňuje, že jeho přátelství s A. H. H. trvalo 60 let a vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudů A. H. H. poškozují, k čemuž nemůže zůstat lhostejný. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem žalované, přestože každý občan je podle Listiny základních práv a svobod povinen v soudním řízení vypovídat . Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je podle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (shodně v právní teorii srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5).
Skutkový základ daného sporu tvoří především tvrzení žalobce, že jeho dlouholetý přítel A. H. H. (dříve H.) projevil počátkem roku 2002 v nemocnici v S. vůli darovat mu 20 procent z celkové výše dědického podílu připadajícího na žalovanou jakožto dědičku ze závěti s odůvodněním, že na něho ve své závěti nepamatoval, ale přeje si, aby se s ním žalovaná o svůj dědický podíl rozdělila. Žalovaná zdědila cca 630.000 australských dolarů, takže na žalobce připadá částka 1,415.160,- Kč. Shodně žalobce vylíčil skutkový děj i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 5 C 507/2003-26, žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,415.160,- Kč, zamítl. Tehdy soud uvěřil tvrzení žalobce, že zůstavitel mu slíbil část dědického podílu, jímž v písemné závěti ze dne 7. 1. 2002 obmyslel žalovanou, avšak dovodil, že tímto postupem žalobci nevznikl nárok na dědictví, neboť závěť musí být vždy písemná, a to pod sankcí absolutní neplatnosti .
Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že předmětem současného řízení je věc, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení předchozím. Není sporu o tom, že obě řízení se konají mezi týmiž účastníky se stejným procesním postavením. Lze však přisvědčit i názoru odvolacího soudu, že v obou řízeních byl žalobou uplatněn rovněž shodný nárok, tj. nárok na zaplacení částky 1,415.160,- Kč vzcházející ze stejného skutkového děje, jak jej žalobce obsahově vylíčil. Dovolání ostatně ani konkrétní výhrady proti tomuto závěru odvolacího soudu neobsahuje. Dovolatel se omezuje pouze na konstatování, že žaloba o zaplacení částky 1,415.160,- Kč projednaná u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003 byla míněna jako žaloba určovací (míněno patrně na určení, že žalobce je vlastníkem dvaceti procent dědického podílu žalované představujících částku 1,415.160,- Kč), avšak soud ji nesprávně a bez uvedení důvodů označil za žalobu na plnění (konkrétně na vyplacení dědického podílu ve výši 1,415.160,- Kč). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že právní kvalifikací žalobce není soud vázán a rozdílná kvalifikace skutku (skutkového děje) po stránce právní nemění nic na tom, že jde o stále tentýž skutek (skutkový děj). Námitky dovolatele směřující proti správnosti rozhodnutí soudu v předchozím řízení, včetně té, že v řízení nebylo ve skutečnosti ani rozhodnuto o nároku, jenž byl jako předmět řízení vymezen v žalobě, a že rozsudek vydaný soudem v předchozím řízení tudíž nemá žádnou oporu v realitě , jsou nevýznamné. K jejich uplatnění slouží účastníku opravné prostředky proti původnímu rozhodnutí; v rámci řízení o nové žalobě není soud oprávněn zkoumat správnost rozhodnutí soudu o žalobě podané dříve. Irelevantní je rovněž námitka dovolatele, že právní úkon mezi ním a A. H. H. měl být poměřován ustanovením § 51 obč. zák., neboť se jednalo o darovací smlouvu uzavřenou za specifických podmínek, resp. o inominátní smlouvu. Odvolací soud se existencí právního úkonu, jehož účastníky měli být žalobce a A. H. H., příp. jeho kvalifikací, nezabýval, neboť dovodil, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně nevyslechl žalovanou jako účastníka řízení, přestože na provedení tohoto důkazu výslovně trval, a odvolací soud toto pochybení nenapravil. V tomto ohledu dovolací soud připomíná, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud zejména nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné. Okolnost, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníka, není ani porušením zásad ústnosti a přímosti občanského soudního řízení; o vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nejde (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 75/98). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neměl důvod zkoumat, zda si soud prvního stupně opatřil pro své meritorní rozhodnutí ve věci všechny potřebné důkazy, resp. zda byl důkaz výslechem žalované pro zjištění skutkového stavu věci nezbytný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn právem.
Jiné vady řízení, případně vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyly v dovolání vytýkány, ani se z obsahu spisu nepodávají. Protože dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že projednání žaloby brání překážka věci rozsouzené, je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2010 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu