33 Cdo 4703/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 4703/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, proti žalované V. S. , zastoupené JUDr. Martou Fedorkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Mostecká 290/3, o zaplacení 135.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 107/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2016, č. j. 26 Co 190/2016-54, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marty Fedorkové, advokátky. - O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 9 C 107/2015-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 135.000,- Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 135.000,- Kč od 26. 3. 2015 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 135.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. června 2016, č. j. 26 Co 190/2016-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 135.000,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl. Zopakovala, že spor účastníků je založen na odlišné interpretaci ujednání o vypořádání částky, kterou žalobce investoval do její nemovitosti. Zcela se ztotožnila s tím, jak dohodu ze dne 23. 9 2009 vyložil odvolací soud.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Předmětné dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalobce jeho přípustnost zdůvodnil pouhou parafrází ustanovení § 237 o. s. ř., konkrétně namítl, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se jak odvolací tak prvoinstanční soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a tato otázka dosud nebyla řešena dovolacím soudem s tím, že dovolacím soudem by měla být právní otázka řešena a posouzena jinak , aniž specifikoval, při řešení jaké otázky hmotného práva a od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jeho názoru v posuzovaném případě odchýlil, nebo jakou právní otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Požadavek, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem řešena a posouzena jinak , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ); z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ( jinak ) od odvolacího soudu. V čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání nelze dovodit ani z jeho obsahu; dovolací argumentace totiž významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. a její podstatou je zpochybnění zjištění, které soudy dovodily z obsahu dohody účastníků uzavřené dne 23. 9 2009. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Bezpředmětná je snaha žalobce zpochybnit v dovolání správnost rozsudku soudu prvního stupně. Dovolacímu soudu přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně nepřísluší (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že tvrzení žalobce, že odvolací soud argumentoval ustanoveními nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), je liché. Odvolací soud právní vztah účastníků poměřoval výhradně ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, za jehož účinnosti byl tento právní vztah založen.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. prosince 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu