33 Cdo 4701/2008
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 4701/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. se sídlem v Londýně, Peterborough Court, Fleet Street 133, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, proti žalovanému PharmDr. M. M. , zastoupenému JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o zaplacení částky 2,659.243,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 321/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2008, č. j. 17 Co 469/2007-309, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Původní žalobkyně Československá obchodní banka, a. s. (dále jen ČSOB a. s. ), se žalobou ze dne 28. 11. 2001 domáhala vůči žalovanému uspokojení své pohledávky ve výši 2,703.318,90 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 5. 1997, poskytnutého společnosti H.L.M DENT spol. s r.o. (dále též dlužník ) ve výši 3,500.000,- Kč, prodejem zastavených nemovitostí, které byly ve vlastnictví právní předchůdkyně žalovaného MUDr. A. M. Žalobu odůvodnila tím, že v konkursním řízení úpadce H.L.M DENT spol. s r.o. byl její nárok uspokojen jen z části a nezbývá než jeho zbytek požadovat po zástavním dlužníkovi. Oproti původní žalobě, a v ní vylíčených rozhodujících skutečností, podáním ze dne 25. 10. 2004 upřesnila petit žaloby tak, že po žalovaném požaduje zaplacení částky 2,901.000,55 Kč s 20% úrokem z prodlení od 28. 2. 2004 do zaplacení z částky 2,872.894,52 Kč s tím, že je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje blíže specifikovaných nemovitostí žalovaného.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. října 2007, č. j. 9 C 321/2001-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,686.231,55 Kč s 20% ročními úroky z prodlení od 28. 2. 2004 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje rodinného domu č. p. 271 na pozemku č. 408 a pozemků č. 407, 408 a 409/1, vše v katastrálním území S.; v rozsahu částky 214.769,- Kč a 20% ročních úroků z prodlení z dalších 186.662,97 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. července 2008, č. j. 17 Co 469/2007-309, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,659.243,33 Kč s 20% ročními úroky z prodlení z částky 2,658.125,52 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje domu č. p. 271 na pozemku st. p. č. 408 a pozemků č. 407, 408 a 409/1, vše v katastrálním území S. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26.988,22 Kč a 20% ročních úroků z prodlení z částky 28.106,03 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení, žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též dovolatel ) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na základě obsáhlé rekapitulace průběhu řízení před soudy obou stupňů a odůvodnění jejich rozhodnutí (bod I. dovolání) namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz smlouvou o prodeji podniku uzavřenou mezi IPB a. s. a ČSOB a. s., která trpí řadou právních vad, jež způsobily její neplatnost . Dokazování proto bylo neúplné a nemohlo poskytnout náležitý podklad pro rozhodnutí. Zásadní výhrady vznáší vůči výši žalobou uplatněné pohledávky, která nemohla k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka činit 4,161.000,55 Kč. Prosazuje názor, že prohlášením konkursu se stal splatným celý úvěr, a tedy i úroky, a proto žádné úroky po prohlášení konkursu nevznikly a neběží dál vůči odvolateli ze zástavy . V rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud otázku promlčení nároku žalobkyně, neboť žaloba požadující prodej zástavy byla sice podána včas (5. 12. 2001), ale jejím předmětem nebyl požadavek na zaplacení dlužné částky, nýbrž na nařízení prodeje nemovitostí, tedy něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhá podáním ze dne 25. 10. 2004. Nárok tak byl uplatněn opožděně a námitka promlčení je důvodná. Dovolatel má zato, že výmazem dlužníka jako právnické osoby z obchodního rejstříku došlo k jeho zániku a současně k zániku sporné pohledávky; s tím se ovšem pojí zánik zástavního práva, jakožto akcesorického závazku a nedůvodnost žaloby. Bez bližší argumentace - cituje podstatnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí - není srozuměn se závěrem, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčena, jenž vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o. s. ř. ). Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí. Z tohoto pohledu dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ve skutečnosti vůči žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním žalobě v rozsahu částky 2,659.243,33 Kč s příslušenstvím vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit tuto částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Zbývá tedy posoudit jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrada žalovaného, že soudy nesprávně zjistily výši pohledávky je z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitku mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno.
Námitka, že soud neprovedl důkaz smlouvou o prodeji podniku mezi společností IPB a. s. a ČSOB a. s., představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).


Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu správnost závěru o zániku zástavního práva v důsledku zániku dlužníka výmazem z obchodního rejstříku. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2007, nejde o otázku, kterou by dovolací soud dosud neřešil, a pro jejíž řešení má napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.
Uplatnění téhož dovolacího důvodu představuje dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení námitky promlčení zajištěné pohledávky v situaci, kdy žalobkyně podala žalobu o soudním prodeji zástavy a až podáním ze dne 25. 10. 2004 ji změnila a domáhala se splnění zajištěné pohledávky realizací zástavního práva. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru neodporuje hmotnému právu.
Přihlásila-li právní předchůdkyně žalobkyně přihláškou doručenou konkursnímu soudu dne 29. 4. 1998 svou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 204897027 ze dne 7. 5. 1997 ve výši 4,161.000,55 Kč, žalobu podala dne 5. 12. 2001, podáním ze dne 25. 10. 2004 oproti původnímu znění petitu žádala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2,901.000,55 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s tím, že je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku blíže označených nemovitostí žalovaného, a byl-li konkurs na majetek společnosti H.L.M.-DENT s.r.o. zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.března 2004, č. j. 18 K 137/97-119, po splnění rozvrhového usnesení, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že nemohlo dojít k promlčení zástavního práva, neboť dosud neuplynula promlčecí doba u zástavním právem zajištěné pohledávky a jeho rozhodnutí je zcela v souladu s § 100 odst. 2 obč. zák. a dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 95, ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 124 a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 123, jakož i odůvodnění rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise č. 7, ročník 2007, pod číslem 104, a rozsudek ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1453/2005).
Rozporným s hmotným právem neshledává Nejvyšší soud ani dovoláním zpochybněný závěr, že úroky, resp. úroky z prodlení přirůstají po prohlášení konkursu a ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. je pouze vylučuje z uspokojení v konkursu, a to s přihlédnutím jak k citovanému ustanovení konkursního zákona, tak i ke znění § 121 odst. 3 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2169/2008).
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu