33 Cdo 4650/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 4650/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. P.A. , zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalovanému R. B. , zastoupenému JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, o zaplacení 244.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 86/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2010, č. j. 24 Co 251/2010-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Havla, advokáta se sídlem v Trutnově, Libušinka 180.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 10 C 86/2007-121, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2010, č. j. 10 C 86/2007-129, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 290.709,70 Kč s 16 % úrokem od 1. 9. 2005 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 1. 4. 2006 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 1.290,30 Kč s úrokem ve výši 16 % od 1. 9. 2005 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3% od 1. 4. 2006 do zaplacení, a dále zaplacení zde specifikovaných úroků z prodlení z částky 292.000,- Kč (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o soudním poplatku (výroky III. až V.). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 8. prosince 2008, č.j. 10 C 86/2007-64, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. července 2009, č. j. 24 Co 227/2009-82, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 24 Co 251/2010-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2006 do zaplacení; ve zbývající části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 46.709,70 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2006 do zaplacení a 16 % úrokem z částky 290.709,70 Kč od 1. 9. 2005 do zaplacení tento výrok změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proti tomu odpovídajícím akcesorickým výrokům podal žalovaný dovolání které, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako v dřívějším rozsudku, a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výhrady žalovaného ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, konkrétně námitky, že v řízení spolehlivě prokázal (a to kvitancí o splnění dluhu), že půjčené peněžní prostředky žalobci vrátil, a že půjčka byla účastníky sjednána jako bezúročná. Argumentuje-li žalovaný v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (které převzal od soudu prvního stupně) ohledně vrácení dluhu a sjednání odměny žalobce za poskytnutí půjčky (tj. úroků z půjčky), musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci a žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci v naznačeném směru je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak je výše uvedeno, námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s .ř. jsou v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezcenné, resp. dovolací soud k nim nepřihlíží, neboť skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalovaného, že jeho manželka měla být soudem vyslechnuta jako svědek, popř. že měla v řízení vystupovat jako vedlejší účastník. Tyto námitky lze podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci. Žalovaným namítané vady řízení - i kdyby byly dány - nemohou být pro posouzení přípustnosti jeho dovolání relevantní, neboť nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních předpisů (otázka, zda je či není takových vad, nevychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu). Navíc je namístě připomenout, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů, které je prokazují, je zásadně věcí účastníků řízení. Žalovaný důkaz výslechem své manželky nenavrhl, ani prostřednictvím soudu manželku nevyzval, aby do řízení vstoupila jako vedlejší účastník, měl-li zato, že je osobou, která má právní zájem na výsledku sporu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný soudům vytkl, že věc nesprávně právně posoudily z hlediska věcné pasivní legitimace. Prosazuje názor, že jeho manželka E. B. měla být rovněž žalována, neboť půjčka tak vysoké finanční částky nebyla běžnou správou majetku náležejícího do společného jmění manželů a vyžadovala souhlasu obou manželů . Protože žalována nebyla, měla být žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné pasivní legitimace.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2008 pod č. 24, vysvětlil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám. Dospěl k závěru, že úpravou obsaženou v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit tak účastníkům smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů dalšího účastníka, v tomto případě druhého z manželů, jedné ze smluvních stran. Takový výklad by směřoval k tomu, že by druhý manžel byl v režimu § 145 odst. 3 obč. zák. vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná, jelikož se na vzniku smlouvy nepodílel. Není tedy správná domněnka žalovaného, že žaloba nemohla být úspěšná, pokud nesměřovala rovněž vůči jeho manželce (tedy vůči oběma manželům), a dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výrokům o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 15. prosince 2010


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu