33 Cdo 4645/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2011
Dotčené předpisy: § 153a odst. 3 o. s. ř.





30 Cdo 4645/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
B. S.
, zastoupené JUDr. Jarmilou Svitáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 3, proti žalovanému
SERVIS PLUS a. s.
, se sídlem v Želešicích, Družstevní čp. 348 (IČ 26270307), zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o 468.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 240/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-144, takto :


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-144,
se ruší
a věc
se
tomuto soudu
vrací
k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č.j. 7 Cm 240/2003-85, Krajský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 468.675,- Kč a kapitalizovanou částku příslušenství, tj. úroků z prodlení za dobu od 12. 6. 2003 do 15. 10. 2003 (3.659,- Kč), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně (kupující) a žalovaný (prodávající) uzavřeli 29. 1. 2003 kupní smlouvu, jíž se žalovaný zavázal dodat a na žalobkyni převést vlastnictví motorového vozidla IVECO Daily 35C 15 za kupní cenu 765.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty ve výši 22%). Žalobkyně na základě ujednání obsaženého ve smlouvě zaplatila žalovanému před podpisem smlouvy zálohu ve výši 702.000,- Kč, na kterou žalovaný vystavil příjmové pokladní doklady (č. 5883 z 28. 1. 2003 a č. 5884 z 29. 1. 2003). Po uzavření kupní smlouvy se strany dohodly na jiné formě převodu. Leasingovou smlouvou z 17. 2. 2003 pronajímatel CAC LEASING a. s. přenechal žalobkyni (nájemkyni) motorové vozidlo s tím, že tato najatou věc po uplynutí doby trvání leasingu za předběžnou cenu 933.300,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty) koupí. Žalovaný převedl na mimořádnou splátku (akontaci) část zálohy (233.325,- Kč), zbytek měl vrátit žalobkyni, což však neučinil. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť si ponechal částku 468.675,- Kč představující majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu (kupní smlouvy), který odpal (§ 451 odst. 1, 2, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ).



Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-147, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
již v řízení před soudem prvního stupně byly dány důvody k rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání,
takže dokazování bylo nadbytečné.

K potvrzení výroku o věci samé přistoupil proto, že meritorní rozhodnutí obsahově odpovídá tomu, jak mělo být o věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání [§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen o.s.ř. ].

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vytýká nesprávnost právního posouzení předpokladů vydání rozsudku pro uznání. V odporu podaném proti platebnímu rozkazu vylíčil skutečnosti svědčící o neoprávněnosti žalobou uplatněného nároku, takže povinnost, která mu byla uložena výzvou z 1. 9. 2006, splnil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a a § 221 o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-144, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil , posoudil jak vyplývá z odůvodnění rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů (uvedených v ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř.), za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když (oproti názoru soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že nastala fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. Tím, že dovodil, že bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, rozdílně (diformně) vymezil práva a povinnosti účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká práva žalovaného na spravedlivý proces při nesplnění předpokladů uvedených v § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/2010 pod č. 67).

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o takový případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 114b o.s.ř. může, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/, nebo, nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odstave 1). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).

Ze spisu vyplývá, že žalobou ze 17. 7. 2003 doplněnou podáním z 1. 10. 2003 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 468.675,- Kč s úrokem z prodlení od 12. 6. 2003 do 15. 10. 2003. Nárok opřela o tvrzení, že podle smlouvy ze dne 29. 1. 2003 jí měl žalovaný dodat motorové vozidlo IVECO Daily 35C 15 za kupní cenu 765.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty). Ke dni podpisu smlouvy žalobkyně zaplatila zálohu ve výši 702.000,- Kč, kterou žalovaný přijal. Následně se účastníci domluvili tak, že žalobkyně získá motorové vozidlo do leasingového nájmu, část zálohy ve výši 233.325,- Kč byla použita jako mimořádná splátka (akontace), zbytek zálohy (468.675,- Kč) si žalovaný ponechal, přestože ji měl žalobkyni vrátit. Soud prvního stupně rozhodl dne 16. 10. 2003 platebním rozkazem, č.j. 4 Ro 752/2003-19, který byl žalovanému (s žalobou a podáním z 1. 10. 2003) doručen 20. 10. 2003. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, ve kterém uvedl, že s žalobkyní kupní smlouvu neuzavřel, že od ní nepřijal částku, jíž se domáhá žalobou, a že se o údajných platbách dozvěděl teprve 2. 5. 2003, když zmocněnkyně žalobkyně urgovala vyúčtování zálohy, kterou však od žalobkyně neobdržel. Zmíněný obchodní případ byl podle tvrzení žalovaného v odporu
realizován prostřednictvím leasingové společnosti CAC Leasing a. s.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2006, č.j. 7 Cm 240/2003-29, uložil žalovanému, aby se ve věci do 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil tak, že neuzná-li zcela nárok uplatněný žalobou vylíčí všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví obranu, a přiloží listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označí důkazy k prokázání svých tvrzení; žalovaného poučil o následcích neuposlechnutí výzvy. Zmocněnci žalovaného bylo usnesení doručeno 5. 9. 2006; ve stanovené lhůtě se žalovaný nevyjádřil, ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. První jednání ve věci soud prvního stupně nařídil na 15. 11. 2006.

Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2006 pod č. 21, nebo v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej jako v posuzované věci neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Fikce uznání nároku nemůže nastat, jestliže žalovaný, který se včas a řádně vyjádřil, neoznačí ve svém vyjádření důkazy k prokázání svých tvrzení, popřípadě nepřipojí listinné důkazy, jichž se dovolává. Ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil.

Z uvedeného je zřejmé, že z odporu, jímž žalovaný napadl platební rozkaz vydaný soudem prvního stupně, vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a že odpor obsahuje vylíčení rozhodných skutečností, na nichž staví svoji obranu, tj. takových skutkových okolností, které by v případě jejich prokázání vedly k zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně, který téměř po třech letech od podání odporu vyzval žalovaného ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. k vyjádření, postupoval správně, jestliže nerozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, neboť podmínky pro jeho vydání nebyly splněny (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.s.ř.).

Protože odvolací soud nevycházel při posouzení předpokladů vydání rozsudku pro uznání z toho, co je uvedeno shora, Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.). Pro (dovolatelem navržený) postup podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 221 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud neshledal podmínky.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2011

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu