33 Cdo 4610/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



33 Cdo 4610/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. P. J. , zastoupeného JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému Ing. arch. M. K. , zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 83/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 26 Co 67/2016-131, ve znění opravného usnesení ze dne 14. června 2016, č. j. 26 Co 67/2016-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 7 C 83/2015-91, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 26 Co 67/2016-131, ve znění opravného usnesení ze dne 14. června 2016, č. j. 26 Co 67/2016-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 10. 4. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil. Namítá sice, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci , avšak výtkami
- že nedodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř., jestliže - aniž zopakoval relevantní důkazy - na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný v řízení neprokázal, že učinil úkon směřující k započtení své pohledávky z titulu odměny za výkon funkce stavbyvedoucího na žalobou uplatněnou pohledávku (a že tudíž nedošlo k zániku půjčky v důsledku započtení vzájemných pohledávek účastníků řízení),
- že napadené rozhodnutí postrádá řádné zdůvodnění, jaké úvahy vedly odvolací soud k dovozeným skutkovým závěrům (§ 157 odst. 2 o. s. ř.),
- že jej nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že svá tvrzení o započtení pohledávky neprokázal, a nevyzval ho k jejich doplnění,
nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž namítá vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne, jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23, 7, 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Vzhledem k uvedenému nebylo třeba rozhodnutí odvolacího soudu konfrontovat s rozhodnutími, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k povinnosti odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně v případě, chce-li se odchýlit od jeho skutkových zjištění, k odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a k poučovací povinnosti soudu. Navíc nelze přehlížet, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, která žalovaný uvedl na podporu svých shora zmiňovaných dovolacích námitek, byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Výhrady žalovaného vůči zjištění, které odvolací soud učinil z e-mailu ze dne 22. 2. 2013, a jeho polemika s hodnocením provedených důkazů, jsou bezcenné. Zjišťuje-li totiž soud obsah listiny, a to i pomocí výkladu tam projevené vůle podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný) a ani hodnocení důkazů opírající se o zásadu zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí rovněž proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu