33 Cdo 4601/2014
Datum rozhodnutí: 21.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 150 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4601/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670, identifikační číslo 620 65 840, zastoupené Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě - Městě, Bří Škorpilů 44, proti žalovaným 1) E. J. , a 2) O. J. , zastoupeným JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o zaplacení 398.381,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 13.545,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 210/2009, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co 164/2014-361, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co 164/2014-361, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. srpna 2013, č. j. 8 C 210/2009-328, ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. srpna 2013, č. j. 8 C 210/2009-328, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení 398.381,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 13.545,- Kč, a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 135.762,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co 164/2014-361, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že se žalovaným jejich náhrada nepřiznává (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání všichni účastníci řízení.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání žalobkyně vyplývá, že směřuje výlučně proti té části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaných směřuje proti té části výroku I., jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku II., jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak, spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm vůbec není uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má žalobkyně za naplněný (§ 237 o. s. ř.). Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nadto je namístě uvést, že žalobkyně v dovolání ani neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Právní závěr odvolacího soudu, že neplatně odstoupila od smlouvy o dílo, zpochybnila námitkami, že soudy neprovedly dostatečně dokazování ve věci , resp. že dospěly k vadným skutkovým zjištěním zejména proto, že nesprávně zjistily obsah smlouvy o dílo, nevzaly v úvahu, že účastníci zápisem do stavebního deníku změnili ujednání o rozsahu a ceně díla a pominuly skutečnost, že prodlení s předáním díla bylo zapříčiněno žalovanými, kteří neposkytli potřebnou součinnost při provádění díla. Oproti odvolacímu soudu také prosazuje, že v řízení prokázala, že dílo žalovaným dne 13. 10. 2008 předala a namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem. Všechny tyto výtky směřují primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti jeho hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Neobstojí ani názor žalobkyně, že podle judikatury Ústavního soudu (žalobkyně sice na konkrétní rozhodnutí neodkazuje, avšak jedná se o nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2398/14), lze námitku, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, podřadit způsobilému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry . Žalobkyně totiž ani v tomto směru nedostála požadavkům na náležitosti dovolání kladeným ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz výše).
Bezvýznamné jsou pak výhrady žalobkyně proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Lze uzavřít, že dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) žalobkyně ve svém dovolání neuplatnila; Nejvyšší soud proto její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Zbývá posoudit dovolání žalovaných.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnili žalovaní právní závěr odvolacího soudu, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. pro nepřiznání nákladů řízení před soudy obou stupňů jim coby procesně úspěšné straně. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, v nichž je dovozováno, že při aplikaci § 150 o. s. ř. je nutné vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a že při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka . Prosazují, že je rovněž nutné zvážit okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení označují ve světle judikatury Nejvyššího soudu za libovůli, neboť odvolací soud neměl pro takové rozhodnutí dle jejich názoru žádné podklady. Za důvod hodný zvláštního zřetele nelze mít skutečnost, že reklamovali vady a nedodělky díla pouze ústně, neboť právní posouzení věci na této skutečnosti vůbec nespočívalo (odvolací soud vyšel ze zjištění, že dílo nebylo předáno). Dále podrobně líčí okolnosti zhotovování díla a poukazují na jednání žalobkyně - zhotovitele díla, které vyústilo v zamítnutí žaloby a mělo by tudíž svědčit pro přiznání nákladů řízení v jejich prospěch (jako procesně úspěšné strany).
Dovolání žalovaných je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v konkrétních okolnostech projednávané věci . Jako významné přitom zmiňuje okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a v tomto směru přisvědčuje soudu prvního stupně, že ani postup žalovaných v době zhotovování díla a při následných rozporech o vícepráce a vady díla nebyl zcela korektní (soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postup žalovaných při vytýkání tvrzených vad a nedodělků nebyl zcela korektní, avšak tuto skutečnost při rozhodování o nákladech řízení neposuzoval ani nezohlednil, neboť vyšel ze zjištění, že dílo nebylo řádně dokončeno ani předáno, a nebylo prokázáno, že by si účastníci sjednali vícepráce a nadstandardní dodávky nad rámec smlouvy o dílo). Odvolací soud uzavřel, že žalovaní svou nedbalostí ke vzniku sporu rovněž přispěli, když nejenže reklamovali vady a nedodělky toliko ústně a nikoliv písemně, ale netrvali ani na konkretizaci zápisů ve stavebním deníku a s ohledem na tyto okolnosti v předprocesním stadiu sporu považoval použití § 150 o. s. ř. za spravedlivé.
Z toho, jak vykládá ustanovení § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud je zřejmé, že posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné. Již v tomto směru odvolací soud pochybil, neboť nepřihlédl k dalším okolnostem případu, zejména k těm, které vedly k zamítnutí žaloby a které tudíž mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Nelze rovněž přehlédnout, že za okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů procesně zcela úspěšným žalovaným považoval odvolací soud něco, co je v logickém rozporu se skutkovými závěry, na nichž je založeno posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Nebylo-li totiž dílo dokončeno a předáno, nemohli žalovaní ani uplatňovat nároky z titulu odpovědnosti za vady díla a je tudíž irelevantní hodnotit v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení postup a formu, jakým měli vady a nedodělky vytýkat. S přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci samé, neobstojí jako důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným ani to, že žalovaní měli trvat na bližší specifikaci dodávek, případně uvedení jejich cen . V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak zcela absentuje hodnocení poměrů účastníků i toho, jak se jeho rozhodnutí dotkne poměrů oprávněného účastníka (zde žalovaných).
Lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu nevychází z posouzení všech okolností dané věci, které mohly ovlivnit závěr o aplikaci § 150 o. s. ř., a je tudíž neúplné, resp. nesprávné.
Protože se odvolací soud při výkladu a aplikaci § 150 o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v částech, jimiž rozhodl o nákladech řízení, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení, včetně řízení o dovolání žalovaných (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu