33 Cdo 4545/2011
Datum rozhodnutí: 30.10.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 4545/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. D. , zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Korunní 104, proti žalovanému Janu Drskovi , s místem podnikání v Praze 4, Nad Hájem 401/3, identifikační číslo 40639177, zastoupenému JUDr. Ivanou Kejmarovou, advokátkou se sídlem v Sibřině, Sluštice 1, o zaplacení 79.323,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 221/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 53 Co 209/2011-302, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.845,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Kejmarové, advokátky se sídlem v Sibřině, Sluštice 1.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 57 C 221/2008-259, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 141.853,81 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení dalších 228.998,19 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 53 Co 209/2011-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, zamítající žalobu co do 79.323,57 Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu je tudíž dovolací námitka, že soudy při zjišťování údajů významných pro stanovení slevy z ceny díla vycházely z vadného znaleckého posudku (posudku, v němž byla použita nesprávná metodiky výpočtu), neboť představuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci; skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Stejně tak bezcenná z hlediska přípustnosti dovolání je výtka žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže dovodil, že přiznáním dalších 79.323,57 Kč by došlo k překročení žalobního návrhu. Vystihuje totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech (o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná), kdy otázka, zda je či není řízení před soudy postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad či aplikaci procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004, popř. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně určil výši slevy z ceny díla. Sluší se přitom zdůraznit, že samotný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok z odpovědnosti za vady díla, nemohl být podroben dovolacímu přezkumu, neboť nebyl dovoláním zpochybněn. Otázka přiměřenosti slevy z ceny díla předložená žalobkyní k přezkumu v dovolacím řízení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nejvyšší soud totiž již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, popř. ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004) konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp., zn. 21 Cdo 5236/2007); dovolací soud má oprávnění učinit otázku přiměřenosti slevy předmětem svého dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Rozsah snížení ceny musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu; výše slevy tak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost. Protože v posuzovaném případě šlo o vady nedokončeného díla (kdy účastníci řešili situaci dohodou o ukončení provádění díla a dohodli se na vzájemném narovnání), nemohly soudy - logicky vzato - přihlížet ke všem shora uvedeným kritériím a zohledňovaly především náklady, které žalobkyně vynaložila na odstranění namítaných vad. Odvolací soud pak rozhodl v intencích shora podaného výkladu, jestliže výši slevy neztotožnil s cenou oprav, neboť zohlednit lze toliko opravy nutné a nikoli jen vhodné; s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu nelze jeho úvahy posoudit jako zjevně nepřiměřené. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž není naplněn.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.545,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 16 odst. 2, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 30. října 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu